Adam Drda analytik BBC

Jestliže se kabinet přidrží státního rozpočtu a proklamovaných úspor, mělo by to se čtrnáctým platem dopadnout stejně.

Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach žádal v obou případech padesát procent, což by státní kasu přišlo na sedm a půl miliardy korun. Stát nemá, kde by ty peníze vzal.

Přesto Škromach ještě docela neprohrál: tvrdí, že v rozpočtu existuje dvou až třímiliardová rezerva, pocházející z ušetřených peněz, určených původně na dotaci stavebního spoření.

Po listopadu 1989 prostě Češi svorně projídali víc, než projídat měli, měla by nastoupit dieta. Adam Drda

Kdyby Škromach přesvědčil vládní kolegy a hlavně ministra financí, mohly by být čtrnácté platy vyšší, než se zatím zamýšlí, a mohlo by to uklidnit odboráře.

A dodávají osvědčenou, zvláště pro sociální demokraty nesmírně nepříjemnou formuli - cituji mluvčí odborových svazů Alenu Vondrovou:

"Pokud vláda rozhodne, že třinácté a čtrnácté platy budou nižší než padesátiprocentní, pak bude první polistopadovou vládou, která svým zaměstnancům snížila platy. I za Klausových balíčků byly jen zmrazeny."

Sociálně-demokratickým uším, zbystřeným klesajícími preferencemi a úspěchy opoziční ODS i komunistů, to musí znít jako rány krumpáčů, které podkopávají základy Lidového domu.

A ministerský předseda Vladimír Špidla zase jednou řeší dilema: rozhodnout tak, aby se dodržel plán úspor a zbytečně se neplýtvalo - anebo brát ohled na situaci v ČSSD a myslet na to, že odborářská nepřízeň může ve straně způsobit, že dosavadní otřesy přejdou v zemětřesení?

Je možné, že vláda přistoupí na Škromachovy návrhy ohledně čtrnáctých platů, a je možné, že už teď počítá s jím zmiňovanou rezervou.

Pak by šlo o osvědčenou taktiku: nejdřív se ukáže nejnepřístupnější tvář, pak se jakoby ustoupí díky hodnému muži Škromachovi, ale ve skutečnosti se dosáhne toho, čeho se dosáhnout chtělo.

I tak by ale neměly zapadnout dvě "drobnosti": zaprvé se reforma státních financí, kterou Vladimír Špidla považuje za prioritní úkol, nedá dělat tak, aby to nikoho nebolelo, případně aby to bolelo jenom živnostníky.

Když stát peníze nemá, tak je prostě nemá - a když se snaží zbavit dluhu, nemůže zároveň vyrábět další dluhy. Po listopadu 1989 prostě Češi svorně projídali víc, než projídat měli, měla by nastoupit dieta.

Je to triviální konstatování, ale je to tak, nejde o žádný projev žádné politické zvůle ani sociálně demokratického selhání.

Argument odborů, že ani za Klausových balíčků platy neklesly, ale jen se zmrazily, ve skutečnosti není žádný argument: proč by se politika stávajícího koaličního kabinetu měla řídit politikou kabinetů předchozích, když nota bene vedla k těžkých ekonomickým problémům?

Podobně stojí za to připomenout, že třinácté a čtrnácté platy jsou socialistický výdobytek, který sice každý může státním zaměstnancům přát, ale který nemá žádnou oporu v ekonomické logice a který de facto představuje luxus.

Systémově se ty "platy navíc" dají vysvětlit jen jako "motivační odměna" - jako vzkaz: vydělali jsme hodně a vy jste dobře pracovali, tak dostanete přidáno, abyste pracovali ještě líp.

Odměna se ale vyznačuje tím, že na ni člověk nemá nárok - když ho má, tak je to honorář.