Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

Přes 200 lidí zemřelo, dalších 1400 bylo zraněno - násobme, kolika mužů, žen a dětí se ta hrůza přímo, v jejich rodině, dotkla.

Den po atentátu demonstrovaly milióny Španělů proti vrahům a někteří při tom zvedali své narudo natřené dlaně.

Připomínali tím krev nevinných a činili tak s gestem těch, kteří se stali obětí strašné zákeřnosti. To symbolické gesto mi utkvělo v paměti.

Když dítě spí s rukama nad hlavou, dává tím najevo nejen bezbrannost, ale i důvěru.

Španělé demonstrovali proti vrahům a někteří při tom zvedali své narudo natřené dlaně

Když se voják vzdává a zvedá ruce, ukazuje, že už nechce ublížit.

Když 17. listopadu 1989 studenti na demonstraci v Praze vztahovali k policistům, kteří do nich mlátili, holé ruce, dovolávali se lidskosti.

Všechny tyto a jim podobné, nad hlavami se tyčící dlaně vyjadřovaly, vyjadřují a i v budoucnu budou vyjadřovat společnou touhu: odvěké přání člověka po bezpečí, životě bez strachu a násilí.

Jenže vedle takových dlaní, symbolizovaných rudou barvou protestu v Madridu, existují i jiné rudé dlaně nad hlavami - a jejich vzkaz je úplně Jiný.

Když na podzim roku 2000 uprostřed mírových jednání mezi Palestinci a Izraelci vypuklo protiizraelské povstání, dva izraelští záložáci na západním břehu Jordánu omylem zajeli k palestinské strážnici.

Podle uzavřených dohod zde měli najít útočiště, než si je jejich kolegové, upozornění palestinskými policisty, odvezou. Ti však místo toho přivolali dav.

Podle svědků byli vojáci na strážnici doslova rozsápáni a jejich zohavená mrtvá těla pak vyhozena z oken na hlavy shromážděného zástupu.

Zachoval se snímek jednoho z místních mužů, jak z oken strážnice se širokým úsměvem ukazuje davu pod sebou své rudé dlaně - ruce namočené v krvi lynčovaných.

Ten muž se chlubil a ve společnosti, z níž vzešel, pak jeho gesto, již bez krve, bylo mnohokrát opakováno.

Existují dokonce snímky dětí, které obracejí k objektivům své na rudo natřené dlaně: dlaně zvednuté ne na protest, nýbrž výhrůžně.

Někdo může říct, že srovnávám nesrovnatelné. Izraelští vojáci nemají na západním břehu Jordánu co dělat.

Co tedy dlaně z jejich příběhu spojuje s těmi z Madridu? Určitou souvislost přesto vidím.

Fanatičtí islamisté nikdy nebudou řešit spory jednáním - jsou Božími bojovníky, a tedy, diktují.

Ani spor na Blízkém východě by tak neměl skončit dohodou, ale likvidací státu, který považují za hanbu na své posvátné půdě. "Pryč s ním!"volají. "Pryč s prohnilým Západem!"

Obávám se, že v ohlase na toto volání bude ve světě stále více rudých dlaní zvednutých nad hlavami.

Fanatici je budou ukazovat s radostí a příslibem krutého vítězství, ti ostatní ve zděšení a odporu. "Tak jako vy milujete život, tak my milujeme smrt," vzkazují první druhým. Ty pohledy nelze sloučit.