Petr Fischer analytik BBC

Ukázkový případ, z něhož by si Česko rozhodně nemělo brát příklad, je "lisabonská agenda".

Když se téměř před čtyřmi roky v Lisabonu Evropská unie dohodla na modernizaci hospodářství, byla to velká sláva. Větší pružnost, zaměstnání pro každého, úplný přístup k internetu, větší konkurence v oblasti přirozených monopolů, rozvádějící energie všeho druhu.

Po čtyřech letech si unie bohužel musí přiznat, že Lisabon nic velkého nepřinesl, což potvrdila nejen nedávná schůzka nejvyšších hlav Británie, Německa a Francie, ale včera to dokonce na plná ústa potvrdil i šéf Evropské komise Romano Prodi.

Irské předsednictví se teď bude snažit nad hlavami všech zapráskat bičem, ale vzhledem k tomu, že sama lisabonská agenda zadává cíl ne nepodobný kulatému čtverci, pomalý evropský hospodářský vlak se dopředu jen stěží pohne.

České inovační strategii tedy chybí jedna důležitá příloha - podrobný finanční plán

Hlavní problém se skrývá v tom, že unie - a současná česká vláda ji v tom následuje - počítá s dynamickým trhem, ale zároveň chce státně garantovat tradiční evropskou sociální pevnost.

Střetávají-li se tyto dvě, proč to neříct protichůdné tendence, je jen těžko možné, aby se lisabonský cíl alespoň přiblížil. Částečně by to bylo možné, ale jen při masivních státních investicích do rozvoje vzdělanosti a trhu práce, a to se zatím neděje, protože peníze nejsou a nikdo moc neví, jak na to.

Vše je zatím jen nešťastným tápáním ve tmě, nejistým přešlapováním v prostoru přechodu, v němž se Evropa ocitla při konfrontaci s novými silnými trendy globálního kapitalismu, který stále více mluví moderní američtinou.

Česká vláda se ve středu pokusila z tohoto meziprostoru vykročit. Zatím jenom v podobě strategie, která - jak se stalo zvykem - dostala vlastenecký název Národní inovační strategie.

Vicepremiér Mareš dostal na papír spoustu krásných vizí, ale bohužel tu chybí to hlavní - odpověď na otázku, kdy se konečně v Česku bude na vědu, výzkum a aplikaci, bez nichž je inovace jen prázdné slovo, dávat podstatně více peněz.

Petr Mareš je spokojen s tím, že letos soukromníci i vláda dají na vědu dohromady 1,3 % HDP.

Ale co příští rok a napřesrok, a proč se Česko, které pořád ekonomicky dotahuje své evropské sousedy, nedává alespoň tolik, co podobně veliké země jako Dánsko nebo Rakousko. Bez toho přece nemá dohánění v dnešní informační ekonomice velkou šanci na úspěch.

Rakušané letos vydají na vědu bezmála dvě procenta svého HDP. Řeknete si to je dost, ale v rakouských médiích se už delší dobu diskutuje o opaku. Aby Rakousko nezaspalo, je to žalostně málo, a vlak mozků - 'brain train', jak zněl jeden z posledních titulků komentáře Kurieru - odjíždí z Rakouska do ciziny.

Marešova inovační strategie sice může český 'brain train' mírně přibrzdit, ale zastavit ho nemůže. Kromě toho po vstupu do unie, po pádu regulačních bariér, se situace ještě zhorší. Konkurenci stavebním dělníkům například v Německu nikdo moc nechce, ale slušné výzkumníky chtějí všude.

České inovační strategii tedy chybí jedna důležitá příloha - podrobný finanční plán, v němž by křivka výdajů na vědu stoupala strmě vzhůru. Nic takové ale Petr Mareš nepřinesl.

Pochopitelně, žádný ministr financí svým vizionářům nerozumí jenom proto, že mají krásné modré oči a umějí nádherně malovat.