Zdeněk Lukeš historik architektury

Krajina tu není moc romantická a navíc je ve stálém přerodu - pořád se tu něco staví. V trávě pod betonovou zdí však najdete první kytky.

Když se pak díváme na startující a přistávající letadla, je to pro mne vzpomínka na dětství. Jezdil jsem tehdy k babičce do Holešova, a ta měla domek přímo u letiště.

Když mi bylo sedm, poslali mne tam jednou rodiče dokonce z Prahy eroplánem, ale cestou byla velká bouře a letadlo přistálo v Přerově, rodiče mezitím umírali strachy, že jsme ztroskotali.

Později jsem prožil skutečná vzdušná dobrodružství a rád je vyprávím svým přátelům především během letu, abych je povzbudil a aby věděli, že vše nakonec dobře dopadne. Moc to ale nechápou a většinou mi nadávají a říkají, že to nechtějí slyšet.

A přitom by se třeba dozvěděli, jak kdysi v Bulharsku válečný iljušin, pečlivě kopírující terén, řídili opilí piloti, jeden z nich během letu potácivým krokem chodíval otevírat okýnka v rozpáleném trupu kabiny pro cestující, kdy jsme seděli.

Nebo bych jim vyprávěl, jak jsme letěli kdysi s doktorkou Lamarovou zahajovat výstavu, ale letadlo do Moskvy, kde jsme měli přesedat, nikdy nedoletělo, přistáli jsme u Kyjeva na oranici u letiště, když jsme předtím dlouho prolétali nad totálně zdevastovanou krajinou kolem Černobylu.

Tenkrát nás zachránila velká láhev becherovky, kterou jsme měli s sebou, a ve chvílích nejtěžších jí prolévali naše úzkostí sevřená hrdla.

A jsme-li u toho alkoholu - nedávno jsem si prohlížel staré plány dřevěných domků - takových barevných perníkových chaloupek - které navrhl slavný architekt Gočár pro správu letiště ve Kbelích u Prahy na počátku 20. let. V jednom z nich byla původně hospoda. Je mi jasné, proč stála hned vedle ranveje.

Piloti se tu mohli před každým letem posilnit, dali si rum a pak se nasoukali do těch tedy ještě dřevěných a plátěných strojů, jejichž řízení vyžadovalo notnou dávku odvahy…