Pavel Klusák hudební a filmový kritik

Měl na sobě značkové tepláky Nike a vůbec se zdál realisticky vyrovnán se stavem globalizace.

Říkal, že po čtyřiadvaceti letech existence přechází jejich skupina k co největší samostatnosti: chce být schopna bez pomoci firem a vydavatelů natočit album, dát o něm vědět světu, komunikovat se svým publikem.

Ne že by nevěděla, do čeho jiného investovat, ale dobře vidí, že velké společnosti se o autorskou hudbu starají čím dál méně. Jsou jako restaurace, říká Bargeld, které stahují z menu položku za položkou.

Za pár let to bude jako v letadle, kde vám dají na vybranou: chcete hovězí, nebo kuře? V letadle se nikdo nerozčiluje: jaksi chápeme, že na palubu dopravního letounu se nevejde kompletní kuchyň se spižírnou.

Možná je načase přestat se tomu divit, přestat nad tím dlouze lomit rukama a s klidem Blixy Bargelda jít hledat živou hudbu jinam než do estrády

Pozoroval jsem v šatně pražské Archy Bargelda, pozoroval jsem jeho klid. Nikoli poprvé jsem viděl západního, vpravdě profesionálního muzikanta, který nespílá komerčnímu světu, nelká nad nespravedlností a nekultivovaností, ale bez přílišných emocí pozorně sleduje stav věcí a zařizuje se podle něj.

Kéž bychom podobně střízlivě dokázali rozlišovat, co se děje v domácí pop-music. Dřív se člověk tu a tam dočetl o věštění z lógru, tedy kávové sedliny na dně hrnku.

Podobně psychedelické odečítání probíhá v těchto dnech. Média komentují výsledky výročních hudebních cen Anděl. Nemyslím, že bychom měli vítězství hospodské poetiky, tedy kapely Kabát, nějak démonizovat.

Součet akademických hlasů neukazuje nic víc než náladu v domácích rádiích a časopisech: mluvit o jejich kulturních rubrikách by byla hyperbola, jsou to spíš stránky pro společnost a celebrity.

O jejich orientaci na jistoty minulosti víme přece i bez Andělů: tentokrát prostě vsadili na kapelu, která vloni vyhrála lidový plebiscit Český slavík.

Akademie na sebe prozrazuje i další ctnosti. V kategorii pro taneční hudbu a hip-hop nebyl nominován žádný hip-hop: přitom je až populistické poukazovat na to, že právě on je dnes v Česku zřejmě přirozeně nejživějším stylem.

V kategorii world music dostrkala popová akademie k vítězství bezproblémovou kapelu Gulo Čar. Ta hraje svébytné funky, co tedy dělá v etnické kategorii? Nu, hrají tu Romové, proto ji popová akademie automaticky řadí do etnicky příznakového boxu.

V Americe vycházely nahrávky černochů původně se štítkem "race records", rasová hudba. Romští muzikanti jsou na tom, zdá se, dnes u nás podobně.

Tahle úroveň rozhodování je pro českou Akademii populární hudby reprezentativní.

Možná je načase přestat se tomu divit, přestat nad tím dlouze lomit rukama a s klidem Blixy Bargelda jít hledat živou hudbu jinam než do estrády kalibrované pro sobotní televizní večer.

Naštěstí je kolem nás osobní, překvapivé muziky pořád dost.