Břetislav Rychlík režisér a herec

Za Bzencem je písek, říkalo se tomu Moravská Sahara, v polovině 19. století vysázel německý lesník, tuším jménem Biermann, borovice až k Rohatci a kraj se zazelenal. Přesto má svoji jakousi strohost, vyprahlost, přísnou seřazenost.

Přejedete odlehčovací kanál Moravy a otevře se pohled na nádherná svobodná a neuspořádaná luka táhnoucí se k Vnorovám a Strážnici. Zbytky lužních lesů, vysoké topoly na obzoru, stromy podél neregulované struhy, úplně jiná sytost vzduchu i pohledu.

Takový střet dvou světů mi vyvolávala pozvánka na sraz spolužáků ze základní školy ve Veselí po 31 letech. Pochopte, máme se uvidět s mnohými po dvojnásobném čase, než jaký jsme se znali.

Byli jsme patnáctiletá děcka, teď je nám 46 let. Většinu jsem celých 31 let neviděl. Myslel jsem na jakousi poznámku básníka Ivana Wernische:

"Byl jsem na srazu spolužáků. Naprosto neznámé stařeny se ke mně hlásily a tvrdily mi, že jsou moje spolužačky. Až si jednou pro mne přijde smrt, bude určitě také tvrdit, že je moje spolužačka. "

Já jsem si nemohl cestou vzpomnět ani na jména z fotografie.

A pak jsem rázem, ve vteřině všechny poznal, dokonce s přezdívkami - Pidíš, Gulin, Belíša například. Některé ženy byly krásné, většinou to bývají takové, kterých si nějak během školy nevšímáme.

Jeden spolužák je mrtvý, upil se k smrti. Dvojčata, bratři Koneční, zvaní Končasi, jsou celou dobu spolu, přes vyučení, vojnu, práci, až po současné dojíždění do Prahy, kde u jedné firmy dělají řidiče.

Dvě spolužačky už jsou vdovy. Zrovna ty, co seděli v jedné lavici a dojížděli ze Zarazic. S námi totiž chodili na takzvanou starou školu spolužáci z přifařených obcí - ze Zarazic a z Milokoště.

Na novou školu v novém sídlišti Hutník chodily většinou děti lidí, kteří přišli do našeho kovozemědělského městečka pracovat v obrovských železárnách a tažírnách trub, které u nás komunisté nesmyslně vybudovali na nejlepší zemědělské půdě.

Přijela i paní učitelka, která nás vedla k divadlu a kultuře. Víno bylo z Vracova.

V záplavě řečí, které jsme na sebe temperamentně chrlili, jsem měl jenom jeden politický hovor. Jeden spolužák nenávidí Václava Havla. Což je jeho svaté právo. Já emoce k politikům necítím, tak jsem se zájmem poslouchal obžalobu.

Nejhorší prezident v dějinách, amnestie, milosti, Chadimová, určitě měl fešácký kriminál za komunistů, byl s nimi domluvený, mizerný autor, nikdo by ho nehrál, kdyby nebyl prezident, příšerné a debilní divadelní hry (neuměl jmenovat jedinou, natož říct, proč jsou debilní).

Taková ta lidová klišé a floskule, včetně hlavního důkazu, věty, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Pravil jsem mu, co blbneš, jak jsi zplodil dítě, z lásky, nebo z nenávisti? Budeš ho vychovávat k tomu, aby lhalo a nenávistně jednalo vůči světu kolem? Lidská bytost se musí upínat k něčemu, co ji přesahuje. Tento argument vůči Václavu Havlovi je ubohý.

Měl v tom listopadu 1989 komunistům poděkovat za ty roky manipulované lži, vymývání mozků, demoralizujícícho pokrytectví, výsměchu lidským svobodám a právům, nenávisti a opovržení občany, za tu zlodějinu funkcionářů a sobecké hrabání do vlastní kapsy, likvidaci krajiny, obchodu, průmyslu, měl říct lidem, že v tom budeme, měl říct lidem, že v tomu budeme pokračovat.

Hned, jak jsem to vyslovil, zatajil jsem dech, leknul se a napadla mne kacířská myšlenka. Ale to už zaniklo v dalších bouřlivých přípitcích a někdo začal zpívat.