Ondřej Štindl analytik BBC

Slova šéfa kubánské diplomacie reprodukoval po svém návratu ze Ženevy ministr zahraničí Cyril Svoboda na Václavském náměstí, kde probíhá protestní akce na podporu kubánských disidentů.

Dlouholeté kubánské angažmá české diplomacie je možné vnímat jako svého druhu zvláštní libůstku. Koneckonců - režim Fidela Castra v rámci dnešního světa není zdaleka ten nejnebezpečnější, ani nejkrutější.

Obavy současného Západu budí vývoj v jiných zemích, většinou ovládaných jinou ideologií než je Castrova verze marxismu-leninismu. Na druhou stranu - právě proto může být soustavný zájem, jaký česká politika o Kubu projevuje, oprávněný.

Současná komplikovaná situace může napomáhat přežití Castrova režimu, který se kvůli ní může dostat daleko za horizont vnímání. Navíc zlepšení poměrů na Kubě pro českou diplomacii může představovat cíl jaksi dosažitelný a odpovídající velikosti a síle České republiky.

Za slovy o společné historické zkušenosti se skrývá i to, že někdejší komunistické Československo Castrův režim mohutně podporovalo, patřilo mezi země, které mu umožnily přežít - na české straně se tedy dá hovořit o jakémsi morálním závazku.

Takové angažmá může navíc představovat užitečnou kompenzaci někdejšího přehnaného pragmatismu

Ta společná zkušenost se dá vypozorovat i v tom, že Československo v druhé polovině osmdesátých let, představovalo i v rámci tehdejšího sovětského bloku ostrov ideologické rigidity, kde se demokratické hnutí prosazovalo velmi obtížně a veřejnou podporu získavalo těžko.

Představovalo anachronismus trochu podobný tomu, jakým je dnes Kuba - samozřejmě s tím rozdílem, že Castrův režim přistupuje k daleko tvrdším represím, než jaké si v té době mohli dovolit českoslovenští komunisté.

Právě v souvislosti s Kubou mohou trochu zvláštně vyznít včerejší slova Cyrila Svobody o idealistech, jejichž myšlenky jednoho dne zvítězí, i když oni sami se třeba toho vítězství nedožijí, nad pragmatiky schopnými podpořit jakýkoliv status quo.

Ministr ta slova vyřkl v době, kdy idealismus v Česku nemá zrovna nejlepší pověst. Občas je možné narazit na poněkud zjednodušující soudy, podle nichž idealista - tedy člověk, který v něco silně věří, je o něčem přesvědčen - je potenciální terorista.

Svým způsobem idealisté byli účastníci někdejších staveb mládeže, nějaká zvrhlá idea asi vedla i pachatele nedávného útoku v Madridu.

Zmínění pragmatici jsou proto často vnímáni jako lidé jaksi bezpečnější a předvídatelnější. Existuje rozšířená lidová moudrost, podle níž je přesvědčení cosi podezřelého, a ten, kdo tvrdí, že něco dělá z přesvědčení a nezištně, se buď předvádí nebo skrývá zištné důvody, nejčastěji obojí najednou.

V takových slovech se ale může skrývat i snaha zakrýt nějaký komplex, dosáhnout toho, aby bylo něčí pragmatické jednání v dobách komunismu vnímáno nejen jako úspěšná a bezbolestná strategie přežití, ale také jako cesta ze všech nejmorálnější.

Ve vztahu ke Kubě má ovšem o idealismu ještě jeden rozměr. Mnozí lidé z někdejšího západního bloku, kteří by sami sebe označili za nejčistší idealisty, měli ke Castrovu režimu kdysi velice vřelý vztah, některým vydržel až do dneška.

Možná i proto je logické, že angažmá ve prospěch kubánských politických vězňů přichází hlavně ze zemí, které touto specifickou formou idealismu - díky historické zkušenosti - nejsou příliš zasaženy. Takové angažmá může navíc představovat užitečnou kompenzaci někdejšího přehnaného pragmatismu.