Adam Drda analytik BBC

Jejich šéfové proto podporují vznik tzv. protiteroristického zákona - ministr vnitra Stanislav Gross řekl, že jeho úřad začal o podobném zákonu uvažovat už zhruba před měsícem, přípravy potvrdil i premiér Vladimír Špidla. Řadě českých politiků a zejména těch opozičních se zmíněná myšlenka příliš nezamlouvá.

Zřejmě ve všech národech světa existuje vůči tajným službám ambivalentní vztah, který je předurčuje k roli věčného i vděčného objektu mediálních, politických a lidových nechutí.

Od amerického 11. září se lidé západního kulturní okruhu bojí organizovaných teroristických útoků - a madridská katastrofa tu slouží jako jedno z řady potvrzení, že se bojí právem.

Skoro všichni čekají, že je tajné služby před útoky ochrání - když se pak něco stane, schytají to "špióni" jako první: Jak to, že věc neodhalili? Jak to, že včas správně neanalyzovali informace?

Ne snad, že by rozvědky neselhávaly, ale přesto je představa, že teroristům mohou zabránit ve všech vražedných akcích naivní. Mohou nebezpečí velmi výrazně umenšit, ale ne je zcela odstranit.

Nepřítel je v neuvěřitelné výhodě a ještě dlouhá leta bude o krok napřed: nedodržuje žádná pravidla, na rozdíl od minulosti je kdykoli ochoten umírat, nemá klasické politické cíle a nemá jiný zájem, než zabíjet.

Na jedné straně se volá 'držte nad námi ochranný dohled' a na druhé se přichází varování, aby nedošlo k omezení našich práv a svobod

Víru v moc tajných služeb a ochotu otlouct jim o hlavu každé neštěstí paradoxně provází intenzivní neochota usnadnit jim práci.

Vychází to z jednoduchého základu: vyvolávají strach jaksi z definice, jsou tajné, takže o nich skoro nikdo nic neví, a kdo něco ví, nesmí o tom mluvit. Otevírá se tak nekonečný prostor pro fantazii, posílenou nikoli zkušeností, ale četbou špionážních románů.

Na jedné straně se tedy volá "držte nad námi ochranný dohled" a na druhé se při sebemenší zámince okamžitě přichází s vážným varováním, aby si toho tajní nemohli dovolit moc a nevymkli se kontrole, aby nedošlo k omezení našich práv a svobod.

Česká vláda zvažuje vypracování speciálního protiteroristického zákona - možná je to nesmysl, možná stačí to, co už v zákonech je, nicméně už teď opozice záměr kritizuje, aniž by vůbec tušila, co vláda vypracuje.

Poslanec ODS Jan Vidím říká: "Je to jen další pokus Bezpečnostní informační služby, jak získat víc pravomocí, podobný zákon bych v žádném případě nepodpořil." Co ale Vidím v žádném případě nepodpoří, když to ještě není?

Je příznačné, že v českých novinách se člověk dozví, kdo je pro nějaké rozšíření pravomocí dejme tomu BIS a kdo je proti, ale o co konkrétně by se mělo jednat lze poznat jen z rozporuplných různě roztroušených náznaků.

V jednom deníku se například objeví informace, že by tajné služby chtěly mít možnost odposlouchávat telefonické hovory bez souhlasu soudu. Jistě vážný politický problém, nutno zbystřit pozornost.

V jiném listu ale mluvčí BIS upřesňuje: "Stav, kdy se zpravodajská služba dostává do situací, že sice zná důležité číslo, které může patřit například teroristovi, a operátor na požádání nesdělí jméno a adresu, je v Evropě bezprecedentní. Nechceme ale odposlechy bez povolení." Najednou to vyhlíží trochu jinak.

Tajné služby mohou žádat spoustu diskutabilních věcí, jako je možnost získávat údaje o klientech od bank či leteckých, telekomunikačních a poštovních společností nebo používání techniky, která slouží k lokalizaci zapnutého mobilního telefonu atd.

O většině z těch věcí se dá racionálně diskutovat - s tím, že je třeba mít se na pozoru, aby individuální práva nebyla dotčena víc, než je nezbytně nutné, ale zároveň s vědomím, že smysl rozvědky či kontrarozvědky je v ochraně a nikoli v šikaně obyvatelstva a že tajné služby v drtivé většině případů taky tak jednají.

A navíc: válka s terorismem má do jisté míry podobné rysy jako dejme tomu studená válka - jednak při ní budou tajné služby hrát zásadní roli, a jednak se při ní lidé budou muset chtě nechtě vzdát určitých mírových výsad.