Petruška Šustrová novinářka

Uvažuje o tom, co by se asi tak stalo, kdyby se bylo nestalo to, co se stalo, anebo zase proč je svět právě takový, jaký je, a ne jiný a lepší.

Odpovědět se na takové otázky moc nedá a není-li člověk zrovna filozof, většinou je nikde neuplatní, leda tak v hospodě po pátém pivu.

Jednu dobu mě takové různé, ba ještě pitomější otázky pronásledovaly místo pokojného usínání málem večer co večer, až jsem začala mít obavy, zda nejsem nějaká divná.

Co možná nenápadně jsem se poptala kamarádů, a zjistila jsem, že v tom nejsem sama: znali to také, a většinou navrhovali vzít si prášek na spaní nebo počítat ovečky.

Člověk je však tvor hloubavý a dokáže tvořivě zhodnotit i věci, které ostatní vyhazují.

V obrázkových časopisech najdeme bezpočet příkladů toho, co se dá vyrobit ze zdánlivě nepoužitelných odpadků. Různé šikovné krabičky a taštičky, závěsy nebo ozdoby do bytu. Ty výtvory sice taky většinou nejsou k ničemu, ale můžeme mít pocit, že neplýtváme.

Podobně tomu je i s myšlením. Na Západě se už několik let prodávají jako houska na krámě knihy o takzvaných kontrafaktuálních dějinách - tedy právě o tom, co by se stalo, kdyby se nějaká historická událost odehrála jinak, než tomu bylo ve skutečnosti, kdyby třeba Napoleon u Waterloo vyhrál.

Možná jsou to také výsledky dlouhých minut a hodin, kdy některý historik nemohl usnout, ale na rozdíl od zbytečných výrobků ze zbytků bych je rozhodně do popelnice neházela. Člověk se z takové četby ledacos dozví.

Jednak o dějinách, protože dobrý historik svou profesi nezapře, ani když píše o tom, co se tenkrát v minulosti nestalo, ale stát mohlo. A pak taky o tom, že skoro nic není dáno předem, že dějiny nejsou slepý stroj, který se valí kupředu a válcuje nás všechny pod sebou.

Kromě toho je to čtení velmi zábavné, pro lidi mého druhu rozhodně zábavnější než červená knihovna nebo televizní estrády. A odvážil by se snad někdo popírat, že zábava je důležitý obor lidské činnosti?

Tuhle jsem si nerozvážně pustila v televizi diskusi s jedním českým politikem, a není ani důležité, kterou politickou stranu reprezentoval. Nebo to byla politička? Po chvilce jsem televizi znechuceně vypnula: skutečnost, kterou vidím kolem sebe, mi připadala docela jiná než ta, o které se v diskusi mluvilo.

Pak mě ale napadlo, že nemám důvod se pohoršovat - co když ten politik byl vlastně průkopník nového oboru, nějaké kontrafaktuální politiky? Třeba taky nemůže usnout, představuje si, co by bylo, kdyby nebylo to, co je, a z obrazovky své úvahy předkládá divákům.

Třeba se takový způsob časem uplatní? V Česku se, připadá mi, už skoro uplatnil - proč tedy nejít světu příkladem? Proč nepojednat složitou a nezáživnou politiku odvážně, tvůrčím způsobem?

Od kontrafaktuální historie se ovšem tento typ politické zábavy přece jen dost zásadně liší: historici své noční představy a spekulace nikdy nevydávají za skutečnost, naopak, zdůrazňují, že jde o hru. Zřejmě jim to velí jejich vědecká poctivost.