Petr Fischer analytik BBC

A jedině v tomto ohledu mají představitelé státu také právo omezovat svobodu lidí, kteří mu za jmenovaným účelem svěřili moc vlády, příčemž vždy musí existovat právo na to, zapochybovat o způsobech vladaře-ochránce.

Dějiny ovšem ukazují, že tato definicie plní spíše roli jakéhosi ideálu či regulativní ideje, k níž se můžeme více či méně blížit, nebo se naopak od ní vzdalovat.

Teoristické útoky z 11. září roku 2001 a teď nejnověji atentát z Madridu znovu oživily diskusi o tom, zda je liberální stát v postprůmyslové globální době vůbec schopen zajistit bezpečnost občanů, aniž by přitom drastricky zasáhl do jejich tradičních práv a svobod.

A zda mu nakonec - z jisté bezmoci před nepřítelem - nezbývá než vsadit na jistou divadelní inscenaci bezpečnostních opatření, která přinášejí klid, protože jsou dobře vidět, ačkoliv ve skutečnosti jsou jen náhražkou bezpečí, po němž všichni touží.

Bezpečnostním ideálem je setření rozdílu mezi soukromým a veřejným. Prosklený dům, v němž je každý předem tak trochu vinen

Upřímně řečeno, kdo by si po přistavení obrněného transportéru na ruzyňské letiště nepousmál a nevzpomněl na groteskní manévry v okolí Radia Svobodná Evropa, jejichž smysl byl podle odborníků také čistě psychologický a se skutečným preventivním bojem proti terorismu neměl nic společného.

Boj teroristů se odehrává na skryté, pro běžného občana neviditelné linii, a na této frontě je také veden hlavní protiúder. Nesnáz je ale v tom, že tato neviditelná linie boje je v dnešním světě natolik komplexní a rozvětvená, že se jen těžko plní bezpečnostní cíl liberálního státu, o němž byla řeč na začátku.

Ze skrytého boje se pak kvůli omluvě možného neúspěchu nutně stává boj na otevřené scéně, na níž se promenuje vojenská technika a ozbrojenci, posílený o bohulibá opatření státu, jenž v zájmu občanů chce potenciálně vidět i do jejich nevědomí, neboť bezpečnostním ideálem je setření rozdílu mezi soukromým a veřejným. Prosklený dům, v němž je každý předem tak trochu vinen.

Nic naplat, stát musí něco dělat, aby vytvořil dojem bezpečí. Založené, přesněji málo viditelné ruce se neodpouštějí. Možná by se ale nemělo zapomínat, že jde jen o kulisu jistoty, která se vždy, jako při nešťastném čtvrtku v Madridu, může nakonec bolestně protrhnout.

A že existuje i širší politické bojiště multikulturního světa, na němž se nepříliš povedeně odehrává rozhodující boj, jehož vedlejším produktem je technologicky propracovaný terorismus.

Proč přitom všem ale nepřiznat, že jako prozatímní psychologická podpěra vůči vnitřnímu strachu se obrněné vozidlo na Ruzyni docela hodí.