|
Jaro, láska, politika | |||||||||||||||||||||||||||
Bude jaro, mělo by se tedy psát o lásce. Sotva mě to napadlo, dostala jsem nejdřív návaly inspirace a hned potom ledovou sprchu autocenzury. Protože psát o lásce pro BBC se nehodí. Láska je podminovaný terén, není to žádná jistota, a tak se informace o ní většinou nedají ověřit ze tří nezávislých zdrojů. Na prahu třetího tisíciletí tak máme statisticky podchyceno, kolik žen trpí celulitidou jaký počet vražd připadá na sto tisíc obyvatel, ale kolik lidí se během jara v Praze či v Evropě zamiluje, nemáme tušení. My dokonce ani nevíme, jestli se nějak mění věkové složení zamilovaných, zda jsou například ženy aktivnější než dřív, jaký podíl jrních lásek má homosexuální orientaci a zda jejich podíl stoupá a proč. Netušíme, kolik jarních vzplanutí přežije aspoň do září, jestli procento zamilovaných ve společnosti se nějak mění v závislosti na růstu HDP, anebo zda láska přináší víc utrpení než dřív. Jediné co víme je, že život vypadá úplně jinak než před padesáti lety, že lidé jinak pracují a jinak se baví a že to všechno má patrně dopad i na milostné vztahy a jejich průběh. Obecně se soudí, že láska patří do soukromé sféry a politika do veřejné, ale to není pravda. Politika v diktatuře poznamenává soukromý život občanů naprosto zásadně, jak sami víme. Ale ani demokratická politika není nezávislou správou veřejných věcí. Co třeba zákon o registrovaném partnerství? Nebo nechuť politiků přizvat do politiky více žen? Není to tak trochu výraz potřeby kontrolovat ženskou energii tak jako v islámských zemích? Co může být soukromějšího? Proto myslím, že odpověď na otázku, jak se mění tvář lásky, by nás měla zajímat stejně jako arabsko izraelský konflikt. Nedávno večer v hostinci jsem vyslechla rozhovor dvou zamilovaných. Drželi se pod stolem ze ruce, hleděli si do očí a vášnivě diskutovali o trvanlivosti Špidlovy vlády, evropské ústavě a o volbách v Iráku. Bylo to velmi hezké a zdálo se mi, že jejich vztah má mnohem větší perspektivu, než kdyby se dohadovali kam pojedou o prázdninách, kde budou bydlet, anebo kam jít spát. Návaly vášně pominou, ale o politice se můžete bavit až do smrti, tedy pokud vás to zajímá. A tím se dostávám k jádru věci: mně osobně politika zajímá stále méně, a to právě proto, že se vzdaluje od běžného života v soukromí. Mnohá témata vůbec nechápu - třeba diskusi o gripenech. U jiných zase nevím, proč z nich politici udělali problém, když řešení je jasné: třeba projekty rodinné sociální péče nebo zvýšení televizních poplatků. Jedna známá mi před časem přiznala, že občas hledí na televizní zprávy, ale vůbec jim nerozumí. Už se mi to také stalo. Televize mi po sedmé hodině říkala slova, ale ta neskládala dohromady žádný smysl. Co to znamená? Buďto mám nějakou duševní nemoc, anebo politici a mnozí novináři žijí v izolovaném světě, kam nepatří soukromí ani láska. Jenom tam hučí gripeny a muži v kravatách vydávají záhadná prohlášení. Pokud platí to druhé, je mi politiků i jejich vykladačů dost líto - hlavně teď na jaře. |
| |||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||