Ondřej Štindl analytik BBC

Štastný proto, že vstupem do aliance jako by byla na minimum omezena pravděpodobnost nějaké formy opakování traumat, která postihla Československo v minulém století - dvou nepřátelských okupací, proti nimž vojenská obrana téměř nebyla možná.

Z vyjádření některých politků se tehdy dala vyčíst představa, že připojení se k alianci je něco jako vstup do chráněné zóny, která je fakticky nedotknutelná, a ta nedotknutelnost je udržována především díky cizímu angažmá.

Ve vztahu k české veřejnosti, v níž je velmi rozšířený odmítavý postoj k užití vojenské síly, to možná byla efektivní taktika. Každopádně se ale ukázala jako založená na mylném předpokladu.

Soudržnost jakou před pěti lety aliance projevovala navíc během těch let do jisté míry vzala za své

Brzo po českém vstupu do NATO začala válka v Kosovu, dva a půl roku po něm přišlo 11. září a začátek toho, čemu se dnes z nedostatku lepších výrazů říká válka s terorismem.

Střet s prchavým protivníkem, který proti technologické převaze Západu staví připravenost bezohledně zabíjet, jak ukázaly třeba včerejší útoky v Madridu, a také připravenost umírat.

Vstupem do NATO tedy Česká republika nevstoupila do chráněné zóny míru, naopak - zařadila se mezi účastníky válek. Soudržnost jakou před pěti lety aliance projevovala navíc během těch let do jisté míry vzala za své.

Pro českou politiku v současné době tedy není možné jít v bezpečnostních otázkách jaksi po proudu, i mezi spojenci totiž těch proudů je povícero.

Je například otázka, do jaké míry je deklarované odhodlání české vlády udržet transatlantickou vazbu slučitelné s představou české účasti v tvrdém jádru evropské integrace pokud by vzniklo.

Snad se ale dá říci, že Češi během těch pěti let jako spojenci obstáli. Trochu paradoxně se takové hodnocení dá vyslovit i kvůli rozporům, které v posledních měsících mezi spojenci z aliance nastaly.

V tom kontextu se totiž vzpomínka na dnes již legendární česko řeckou iniciativu z doby kosovského konfliktu stává součástí ne historie ale prehistorie.

A proměnlivý, obtížně vyvažovaný a různým interpretacím otevřený postoj k válce v Iráku se v kontextu toho se stalo a zaznělo v jiných evropských zemích, aliance může stát příkladem neochvějného spojenectví.

Hovoříme-li tedy o 12. březnu 1999 s trochou nadsázky jako o smolném dni, znamená to, že by bylo lepší, kdyby tehdy Česká republika do NATO nevstoupila?

Určitě ne. Těm silám, které se dnes ve světě střetávají, by byla vystavena tak jako tak, svým způsobem by byla ještě zranitelnější. To je ale čistě účelový pohled.

Pokud existuje přesvědčení, že současný střet má nějaký hlubší smysl, že se v něm brání něco, co stojí za obranu, tak jsou nějaké další otázky naprosto podružné.

Pokud takové přesvědčení v české politice a veřejnosti neexistuje, je nejvyšší čas zopakovat otázku, kterou kdysi položil Jan Kavan tehdejšími generálním tajemníkovi NATO Javierovi Solanovi: "Jak se to dělá, když chce někdo z aliance vystoupit?"