Miloš Doležal básník

Četníci je pak pochytali, a též jejich vůdce, jakéhosi Vincence Fabiána, lotra bez zábran.

Tomu dovolili na rozloučenou před kriminálem políbit družku a on jí tehdy v mžiku uhryzl nos, až krev stříkala. Zohavil ji, aby mu po dobu kriminálu zůstala věrná.

Ta scéna na mě tenkrát působila jako kapitola z Pourratova Kašpara z Hor. Ale nikoli francouzká Auvergne, nýbrž žulovitá Vysočina, ta mezi Humpolcem, Lipnicí a Ledčí, byla místem onoho malého morytátu.

Z dědova vyprávění slyšíme prásknutí biče i bouchnutí pěsti do hospodského stolu

O pár let později: čtu si z rukopisů české spisovatelky a malířky Gertrudy Gruberové-Goepfertové, osudem zanesené po bolševickém puči do německého exilu, a k mému údivu v jejích textech znovu potkávám toho lumpa Fabiána, ukousnutý nos, ale i jiné příběhy, jména a obrazy, tolik povědomé a skutečné.

Knihu Rodokmen, o které je řeč, připravilo vydavatelství Triáda a autorka, Gertruda Goepfertová, oslavující příští měsíc osmdesáté narozeniny, se tak paradoxně vrací do české literatury, ve které už dávno byla přítomna.

Autorčin děd, ústřední postava i samotný vypravěč jejích rodokmenových zkazek, František Veselský, sedlácký hromotluk s holí a kloboukem naraženým na stranu, byl z rodu vysočinských dědků, kteří v seknici nebo v hospodě uměli náramně bavit společnost.

To však nemělo a nemá nic společného s oním nesnesitelným televizním bavičstvím, ale s uměním vykládat, sdělovat, sdílet se. Vždyť sám děda říká: "Za našich časů byli všichni dohromady..."

A navíc - jeho slova jak kmeny podpírá zkušenost. Nikoli školometská, ale rostlá z rodové zkušenosti a z vlastního zápasu na polích a cestách domovského okrsku.

I ta jeho handlířská čeština je divoká, bujará a krabatá jak bývala před socialistickou kolektivizací celá vysočinská krajina, ze které dnes povětšině zůstala jen kroutivá a drkotající jména vsí - Závidkovice, Smrčensko, Příseka, Řečice.

Z dědova vyprávění slyšíme prásknutí biče i bouchnutí pěsti do hospodského stolu. Nevím, jestli by si František Veselský z Kunemíle rozuměl s Hrabalovým strýcem Pepinem, ale česká literatura má touto knížkou o jednu výraznou a svébytnou vypravěčskou postavu více.

A pak - svět Rodokmenu nese v sobě stopu celistvosti. Té celistvosti, kterou v sobě držel ten nepoddajný sedlák z Vysočiny, pomáhající dlouho po své smrti nést naší autorce strázně exilového života.

Vyvolávané dědovo vyprávění, proud řeči, připomínající svým zvláštním rytmem venkovský dřevěný plot, se jí tak stával pojítkem se ztracenou vlastí a dávnými předky.

Hnedle však slyším hlas - co s tímto neoskenovatelným harampádím a sentimentálním ohlížením v našem globálním rejdišti.

Jakoby sem už vyprávění Rodokmenu ani nepatřilo. Přesto nadále bude platit lapidární staroirské čtyřverší: Řád, rod, dar, hrad.