Marek Šálek redaktor časopisu Týden

Podobných bonmotů bych dal možná dohromady víc, společné by jim ale bylo jedno: marně bych se jimi pokoušel zakrývat bezradnost, co si mám o třech dnech lyžování v gasteinském údolí uprostřed rakouských velehor vlastně myslet.

Málokdy v životě dosáhla moje vnitřní rozpolcenost takových rozměrů. Posuďte sami.

Už delší dobu vím, že vláčet s sebou sjezdové lyže po českých horách je nemístné plýtvání časem a penězi, hazardování s duševním i tělesným zdravím.

Proto s sebou v zimě vozím jen běžky, s nimiž si nejlíp umím vychutnat zasněžené lesy a pláně, stejně jako kontrast ledových fujavic a vyhřátých hospůdek.

Jenže už roky slýchám od nadšenějších tuzemských sjezdařů, než jsem já, že za rezignací na takzvané alpské disciplíny stojí zabedněnost, s jakou se vyjadřují jen ti, kteří nikdy nezažili lyžování v Alpách.

Vláčet s sebou sjezdové lyže po českých horách je nemístné plýtvání časem a penězi, hazardování s duševním i tělesným zdravím

Nebýt tohoto vemlouvání, už bych sjezdovky odložil jednou provždy.

Sveden, zvědav a rozmlsán, jsem se však letos do evropské mekky carvingerů, snowboardistů, freeriderů a skialpinistů, přece jen vypravil. Výsledný dojem je velmi nejednoznačný.

Zapamatovat si na nedozírném parkovišti místo, kde motorizovaný lyžař odloží svůj vůz, je první náročný úkol, který čeká turistu, původem běžkaře.

Lanovka, podobná té petřínské, tone v obležení stovek lyžařů, čekání trvá padesát minut, což znamená, že nejdřív musí odjet osm přeplněných spojů.

Na displeji probíhá odpočítávání, kolik lidí se ještě vejde dovnitř, načež se turnikety zablokují a železná mříž odkrojí stohlavou porci šťastlivců.

Snad se někde výš, kde končí les a začínají lyžařské dálnice, masa prkýnkářů rozptýlí, nezbývá než si povzdechnout při pohledu na sypání lidských těl do vagónu.

Na přestupu ve dvou kilometrech nadmořské výšky to však nevypadá příliš jinak. Semafory, turnikety a displeje, pípání, blikání a houkání, štětinaté koberce ujíždějící pod nohama ve snaze sjednotit nástup a minimalizovat prodlevy.

Dobrovolný transport do lágru! chce se zvolat cynicky při pohledu na systematizovanou přepravu rekreantů vstříc vysněnému lyžařskému ráji.

Nakonec si člověk zvykne, klouzání po rolbami upěchovaném prašanu navodí pocit slasti.

Když vysvitne slunce, parkoviště zůstane hluboko v údolí a proti modrému nebi se rozzáří pás uhrančivě bělostných vrcholů, je to nádhera k zalknutí.

Časem si najdete strojovnu s nástupištěm, skrz které projíždějí křehké skořepinky lanovek až na výjimky prázdné, objevíte příjemný rytmus vysilujícího lyžování a úlevného spočinutí v soukromí vypolstrovaných kabinek.

Pak si může stěžovat jen mimořádný škarohlíd.

Obřími terminály a stožáry zjizvená tvář alpských pastvin upadne v zapomnění, neklid vyvolaný představou naprázdno vyplýtvaných terawatthodin zažene argument, že zdejší elektřina pochází nejspíš z vody.

Vědomí blažené moudrosti dokoná poznatek, kolika horalům přinášejí peníze investované do skipasů spolehlivé živobytí.

Takže jak slyšíte, na jednoznačný závěr to nevypadá. I když jedno nezvratné rozhodnutí jsem si z Alp přece přivezl.

Přísahám, že už nikdy nepojedu se sjezdovkami do českých hor.

Celodenní hoblování jedné vydřené stráně, štouchanice ve frontě na vlek, hyenismus nekoordinovaných podnikavců,

kteří natahují ruku po mých penězích na každém svahu, parkovišti či záchodcích zvlášť a znovu, nic z toho mi nestojí za to, abych spolupřipravoval tuzemské hory o zbytky jejich půvabu.