Zdeněk Lukeš historik architektury

V dětství jsem s kamarády seběhl pár metrů do Stromovky, kde čekala řada dobrodružství: pouštění loděk v potoce, který líně tekl mezi rybníčky a mrtvým ramenem Vltavy, dlouhé průzkumné výpravy do Troje nebo na kopec nad Císařským mlýnem, kde operoval nepřátelský kmen Skrčků.

Jeho příslušníci nás jednou chytili a podrobili mučení u kůlu, protože jsme neměli cigarety, kterými bylo možno se vykoupit.

Další období dospívání je spojeno s Letenskými sady. Tady jsme proudili na kolech s bratrancem Igorem - dnes důstojným panem profesorem bostonské univerzity, jehož hlas můžete často slyšet i na této stanici.

A tady - na nenápadně ukryté stezce na svahu nad Vltavou - se také konaly zakázané burzy gramofonových desek našich oblíbených kapel…

Vzpomínám si, jak jsem tu kdysi kupoval za těžce našetřené peníze vysněné album od skupiny Jethuro Tull.

Jeho příslušníci nás jednou chytili a podrobili mučení u kůlu, protože jsme neměli cigarety, kterými bylo možno se vykoupit

Transakce se odehrávala v červeném přítmí přímo za obrovským transparentem Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!, který se tyčil nad portálem letenského tunelu.

Později, už jako student, jsem chodíval do tajuplných terasových zahrad pod Pražským hradem.

V sedmdesátých letech byly totálně zpustlé, zídky, které podpíraly terasy, se pomalu rozpadaly, entropii podporovaly křivé kořeny náletových stromků. Rostly tu taky zakrslé ovocné stromy, které nádherně kvetly.

Abyste se dostali do pohádkového království terasových zahrad, bylo třeba najít ten správný průchod mezi malostranskými paláci a vypátrat zrezivělou branku a pak stoupat po zarostlých schodech a prolézat zatuchlými tunýlky a rozpadajícími se barokními gloriety.

Pak už jen stačilo najít nějakou prosluněnou terasu a lehnout si do voňavé trávy pod kvetoucí strom… Kouzlo zapovězených zahrad objevili i jiní a já tam často nacházel půvabně zasněné studentky se skripty na kolenou…

Dnes tam žádné studentky nenajdete. Zahrady malostranských paláců s krásnými jmény Ledeburská, Pálffyho, Kolowratská a Fürstenberská jsou i díky finanční podpoře britského následníka trůnu Prince z Walesu otevřeny od jara do podzimu veřejnosti.

Ale atmosféra je zcela jiná - jsou vzorně opraveny, vypulírovány, osazeny zahradními rostlinami a platí se tam poměrně vysoké vstupné.

Oprava byla samozřejmě nezbytná a přišla doslova v poslední chvíli a také otevření návštěvníkům je jistě správné, ale ta tehdejší atmosféra je pryč.

Nebo je to jen dojem nostalgicky vzpomínajícího (a dodávám, možná i lehce senilnějícího) pamětníka?