Adam Drda analytik BBC

Oba pánové sdělili stejné důvody odchodu: unie, respektive její vedení, neplní svůj pravicový program a dostatečně se neprosazuje na vládní úrovni.

Z jejich slov vyplývá, že se rozhodli dodržet zásadu, s níž se nedá nesouhlasit, protože demokracie se o ni opírá: politik ve volbách voličům cosi slíbí, ti mu uvěří a dají mu důvěru - když politik sezná, že sliby plnit nemůže, raději opouští funkce, než by se zpronevěřil svým názorům a důvěru voličů zklamal.

Ví sice, že politika je "uměním kompromisu", ale ty kompromisy musejí mít své nepřekročitelné hranice.

Svůj odchod pojali Vrbík i Bielisz dost kulišácky: opustili stranu, ale si podrželi poslanecké mandáty

Mělo by se tedy Vrbíkovi a Bieleszovi zatleskat jako mužům, kteří neváhají statečně obětovat osobní klid a prospěch ideálům? Byl by to značně unáhlený jásot.

Především svůj odchod pojali dost kulišácky: opustili stranu, přičemž si podrželi poslanecké mandáty a zůstali v poslaneckém klubu. Tahle polovičatost se dá dost těžko vysvětlit, a pokud má logiku, tak na první pohled nesrozumitelnou.

Buď chtěli Vrbík s Bieleszem zůstat věrni idejím Unie svobody, a pak by asi bylo na místě neopouštět stranu, ale poslanecký klub. Unionistický program přece zůstává a prosazovat ho může i nezařazený poslanec.

Nebo chtěli vyřešit dilema: jak podporovat vládu a přitom se nezpronevěřovat partajnímu programu: pak se by skutečně jevilo jako racionální vystoupit z unie, přestat být unií vázán, ale zůstat členem klubu. Vůči voličům by to nicméně byl trochu podraz.

Složit mandát? Příliš riskantní

Háček je v tom, že kdyby Bielesz s Vrbíkem odešli z klubu, klub by přestal existovat, protože už tak dala unie dohromady potřebných deset členů pouze s pomocí dvou nestraníků.

Poslanci Bielesz a Vrbík působí jako nešťastníci, kteří se dostali do obtížné situace a nevědí, kudy z ní ven

Pak se ale nabízelo jiné, z hlediska zásadovosti asi nejčistší řešení: složit poslanecké mandáty a uvolnit místo náhradníkům.

To poslanci neudělali, protože mandát je věc velmi cenná - nejen proto, že je za něj slušná mzda, ale i proto, že US-DEU je ve stadiu klinické smrti: uveříme-li průzkumům veřejného mínění, pak na její kandidátce zřejmě už nikdo do sněmovny nepronikne a Bielesz s Vrbíkem si jako poslanci zachovávají jakousi naději na to, že by jejich kariéra nemusela skončit, kdyby se včas přidali třeba k opoziční Občanské demokratické straně. Pro spravedlnost dodejme, že to oba zatím vylučují.

Poslanec Bielesz v jednom rozhovoru říká: "Budu vládu podporovat (...) a budu hledat všechny možné kompromisy, které nepůjdou úplně proti programu, za nějž jsem byl zvolen." Vrbíkův postoj je identický.

Tedy shrnuto: v klubu US-DEU budou sedět dva poslanci, kteří s velkým humbukem opustili US-DEU, ale teď budou vší mocí podporovat ideje US-DEU a hledat kompromisy, jak udržet u moci vládu, v níž sedí ministři US-DEU. Jednu dobu se pro označení česka používalo slovo "absurdistán".

Poslanci Bielesz a Vrbík působí jako nešťastníci, kteří se dostali do obtížné situace a nevědí, kudy z ní ven. Na jedné straně je pro ně vláda moc socialistická a na druhé straně vědí, že kdyby padla, přišlo by něco horšího. Jako lidé ve stresu podlehli panice a podle toho se taky chovají.

Vláda odkázaná na náhodu

To všechno ale neznamená, že se nešťastným unionistům nepodařilo spustit události, které by mohly přispět k pádu nebo k zásadní změně vlády. Nemá smysl je z toho vinit: může se to podařit komukoli.

Kabinet Vladmíra Špidly se prostě opírá o tak nestabilní základ, že se nikdy nedá přesně říct, k čemu které rozhodnutí kterého poslance vlastně povede. Strach z voleb - a v tomto roce se budou konat několikery - zachvátil unii svobody i sociální demokracii, jedinou "stabilní složkou" zůstávají lidovci.

Opět by mohly přijít "šachy" s vládními posty, které mohou v koaliční vládě vždycky způsobit otřes a vážnou roztržku

Premiér teď říká, že debata o změně vládního uspořádání je předčasná, že si poradí se vším, co přijde a že ČSSD je připravena naplnit svou úlohu v jakémkoli uspořádání.

Je to docela srozumitelné. Špidla má s poslanci vlastní strany takové zkušenosti, že v jednání Vrbíka a Bielesze může zatím dost těžko vidět výjimečně kritický problém - nezbývá mu nic jiného, než zůstat v klidu, aspoň do té doby, než bude parlament hlasovat o zákonech, které vláda označuje za "klíčové" - tedy do příštího týdne, kdy přijde na pořad jednání zákon o nájemném.

Unie svobody je na tom nicméně hodně špatně: spousta sociálních demokratů si myslí, že ve vládě zabírá zbytečně velký prostor - a teď, když má v parlamentu jen šest poslanců, odpor v ČSSD nepochybně zesílí.

Předseda lidovců Miroslav Kalousek navíc není členem vlády, což sociálním demokratům vadí a poukazují na to, že se tak šikovně drží stranou od vládní odpovědnosti.

Mohl by se klidně zrodit následující plán: Některý z unionistů z vlády odejde, na ministerských postech se provedou změny a udělá se místo pro Kalouska.

Nadto není jasné, jak dopadne Unie svobody jako taková. Pokud její vedení neobstojí a pokud kupříkladu padne předseda Petr Mareš, bude jen těžko obhajitelné, aby dál zůstával vicepremiérem.

Tedy opět by mohly přijít "šachy" s vládními posty, které mohou v koaliční vládě vždycky způsobit otřes a vážnou roztržku.

Troufněme si tvrdit, že nebýt trvalého rozkolu v sociální demokracii, Vladimír Špidla by si se současnými problémy unionistů bez větších obtíží poradil.

Jenomže za zády má část poslanců, kteří chtějí, aby ČSSD vládla menšinově a hledala podporu střídavě u všech parlamentních stran, další část, která by nějakou formou ráda splupracovala s Občanskou demokratickou stranou, a nakonec skupinu, která trvale pošilhává po komunistech.

Špidlova slova "Jsme připraveni naplnit svou úlohu v jakémkoli uspořádání" jako by prozrazovala, že premiér přeci jenom tuší, že koalice se ve stávající sestavě příštích voleb do sněmovny možná nedočká. Zabránit nástupu komunistů, to by pak byl pro Špidlu klíčový úkol.

Fiktivní menšinová nezávislost, na níž čekají komunisté

Často zmiňovaná představa, že by sociální demokracie mohla vytvořit menšinovou vládu a opírala se "ad hoc" o různé politické síly je sice pro většinu straníků lákavá (tolik nových vládních postů!), ale je zároveň nesmírně nebezpečná.

Komunisti jsou nažhavení na to, aby je sociální demokracie nezbytně potřebovala

Občanská demokratická strana nemá žádný důvod se s vládou dlouhodobě a viditelně zaplétat: neustále jí roste podpora a svou strategii postavila na drtivé kritice všeho, co udělá Vladimír Špidla. Spojovat se s ním a s ČSSD nemá pro ODS žádný smysl.

Pokud se Unie svobody ocitne mimo vládu, bude se zřejmě snažit napodobit ODS - a dá se čekat, že sociální demokraté by u frustrovaných unionistů hledali podporu ještě hůř, než u občanských demokratů.

Lidovci sami k podpoře ČSSD nestačí, a pokud by chtěl Špidla pokračovat v dvoučlenné koalici, narazil by u komunistů. Ti jsou naopak nažhavení na to, aby je sociální demokracie nezbytně potřebovala.

Místopředseda KSČM Jiří Dolejš prohlásil: "Dvoučlenná koalice by nemohla mít nárok na podporu, protože by vlastně pokračovala v tom, co tu bylo dosud."

Zároveň dal šéf komunistů Miroslav Grebeníček najevo ochotu jednat se sociální demokracií, protože programy obou stran se "z šedesáti procent prolínají".

Je nabíledni, že menšinová vláda ČSSD by nakonec zůstala opřena o komunisty, a že by to byla cesta k příští otevřené vládní spolupráci, v níž by KSČM hrála první housle.