Adam Drda analytik BBC

Už v téhle polovičatosti je rozpor, který poněkud narušuje obrázek zásadového politika, rezignujícího kvůli idejím.

Vrbík je oddán stranickému programu, ale unii demonstrativně opouští, ačkoli mu nic neudělala - za normálních okolností přece člověk není v politické straně kvůli předsednictvu, šéfové nejsou totéž co strana, protože lze vždycky ostatním vysvětlit, že je třeba šéfy vyměnit.

Člověk ze strany odchází, když zjistí, že ostatní členstvo nepřesvědčí a že se strana neodvratně vzdálila jeho pohledu na svět, anebo když usoudí, že to přesvědčování nemá smysl, třeba proto, že strana jde ke dnu.

Vrbík kritizuje vedení US-DEU, tedy i vedení poslaneckého klubu, vystupuje ze strany, ale členem klubu přitom zůstává.

Proč by ale měl dál pracovat s lidmi, kteří dělají politiku, jež se mu z duše protiví, dokonce natolik, že přestal být unionistou? Možná proto, aby zachoval klub, protože US-DEU by ho bez něj a bez dvou nezávislých poslanců nedala dohromady.

Vrbík nechce být spojován s vládními zákony, ale ani si není jist, jestli bude hlasovat proti nim. Nechce zůstat, ale nechce ani odejít

Jenomže to se dalo vyřešit složením mandátu, na němž Vrbík lpí. Zůstává poslancem a není jasné, co bude ve sněmovně vlastně hájit, za co tam je: tak trochu za unii a tak trochu za Vrbíka.

Stojí za to připomenout důstojný odchod jeho poslanecké předchůdkyně Hany Marvanové: když zjistila, že nemá prostor prosazovat to, co slibovala voličům, resignovala na všechny funkce.

Diskutabilní jsou i konkrétní důvody odchodu, které včera Vrbík uváděl před novináři.

Kupříkladu zákon o nájemném vychází z kompromisu - sice nezajišťuje deregulaci, ale taky podle všeho nezavádí horší stav, než je dnes, spíš naopak, protože regulované nájemné se bude aspoň trochu zvedat.

Koalice se nebyla schopna dohodnout na jednotném postupu, a tak definitivní řešení problému odložila - a vedení Unie svobody se zrovna v tomto bodě chovalo docela zásadově.

Další Vrbíkova výhrada směřuje proti majetkovým přiznáním - i když je to věc krajně nesympatická a ničemu zřejmě nepomůže, nemá smysl ji zbytečně dramatizovat.

Daleko vážnější je, že vláda včetně ministrů za US-DEU de facto vystupuje proti střední vrstvě, že v reformě veřejných financí zatopila živnostníkům, že mohla udělat menší shodek státního rozpočtu, že až na poslední chvíli zrušila podivnou privatizaci Severočeských dolů atd.

Když se to shrne, Tomáš Vrbík působí jako poněkud nešťastná postava. Nechce se podílet na vládní politice, ale nehodlá přispět ke svržení vlády, protože lepší není na obzoru. Nechce být spojován s vládními zákony, ale ani si není jist, jestli bude hlasovat proti nim. Nechce zůstat, ale nechce ani odejít.

Vrbíkova nerozhodnost koalici podle všeho nerozloží: za to, že se Unie svobody dostala do stadia jakési klinické smrti, nemůže Vrbík o nic víc než ostatní unionisté, a nechová se o nic hůř než sociálně-demokratičtí "rebelové".

Stejně tak je absolutní nesmysl vytýkat mu, jako to činí šéf lidovců Miroslav Kalousek, že nepřímo pomáhá komunistům. Pokud KSČM něco nahrává, pak stav sociální demokracie, jejíž politici ji čím dál víc považují za přijatelného spojence.