Viktor Šlajchrt literární kritik a redaktor časopisu Respekt

Lékaři přitom leckdy vysloví nemilosrdný verdikt, který může znamenat i smrt nebo doživotní omezení svobodného života.

Věříme však, že se rozhodují podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pravda: jsou to jen lidé a mohou se splést.

V zásadě však jejich úsudek zpochybňujeme jen výjimečně, neboť zastupují vědecké poznání. To pokládáme za objektivně prokázané, byť je pro laika z valné části nesrozumitelné.

Práce soudů se posuzuje mnohem snadněji. Právní věda, pokud je nesrozumitelná, nevzbuzuje důvěru. Na to, kdo je v právu, si vytváříme silné názory od svých prvních krůčků v kolektivu batolat na pískovém hřišti.

Ať už si myslíme o nemravovi Opočenském cokoli, musíme mu přznat, že s romskými puberťačkami zacházel přeci jen něžněji.

Soudní systém u nás sice nepočítá s porotou, jež by profesionální zašmodrchanost korigovala laickým smyslem pro spravedlnost, o to víc se však jako porota cítí přihlížející národ. O vině ovšem nerozhoduje, smí pouze kibicovat.

Minulý týden se v mém okolí nejvíc debatovalo o rozsudku nad sochařem Pavlem Opočenským, kterého soud poslal za erotické hrátky na sedm a půl roku natvrdo do vězení. Vycítil jsem zvláštní směs zadostiučinění a rozpaků: ne, že by mu to nepatřilo, ale přece jen...

Když se někdo vyzbrojí basebalovou pálkou a posilněn v hospodě vtrhne do cizího bytu, aby tam jen tak z plezíru tloukl spoluobčany tmavší pleti, může počítat - jak se nedávno ukázalo - s polovičním, navíc jen podmíněným trestem.

Ať už si myslíme o nemravovi Opočenském cokoli, musíme mu přiznat, že s romskými puberťačkami zacházel přeci jen něžněji.

Kibicující národ zpravidla volá po přísnějších trestech, než jaké udělují soudy. V tomto případě může být spokojen.

Vtírá se ovšem podezření, že o trestu pro sochaře nerozhodovala ani tak jeho vina, jako nehorázná troufalost. Lolitkám z ulice snad moc neublížil, za to však musel jít příšerně na nervy oporám společnosti a strážcům konvencí. Bylo jasné, že si koleduje.

Vykoledoval si příběh, který v kulturním kontextu připomene Baudelaira, Oscara Wilda a koneckonců třeba i Sókrata, který byl v Aténách také odsouzen za mravní narušování mládeže. A ve dvacátém století si vybavíme titulní postavu Camusova Cizince, odsouzeného k smrti sice navenek za vraždu, ale ve skutečnosti kvůli nedostatku konvenčního dojetí nad smrtí matky.

Možná i na Opočenského sochy, které zatím moc obdivovatelů nemají, budeme jednou hledět prizmatem tohoto příběhu. Musí si jej ovšem opravdu vysloužit - nejen lascívností, ale taky utrpením.