Petr Fischer analytik BBC

Rozhodnutí je to na první pohled logické, až na to, že o strategii, přesněji řečeno o vhodnosti privatizace vůbec, měla vláda uvažovat dříve, než privatizaci odstartovala.

Říct po dlouhých měsících jednání, že vlastně není tak úplně jasné, zda je pro stát výhodné energeticky strategické Severočeské doly prodávat, je slušně řečeno podivné.

S cenou je to podobné. Vládě se nelíbí, že uchazeči o doly nabídli málo, neboť se nedostali ani na spodní hranici nezávislého tržního odhadu, který u Sokolovské činí 2,5 miliardy korun, u Severočeských dolů o pět miliard více.

Pseudotržní prostředí

I tento velmi pádný argument je zpochybněn vládním postupem při privatizaci.

Faktické zrušení privatizace Severočeských dolů ale není možné vyložit než jako potvrzení neschopnosti vlády

Podmínky prodeje byly nastaveny tak, že předem fakticky diskvalifikovaly velké zahraniční firmy, které by finanční požadavky vlády jistě byly schopny naplnit.

Špidlův tým, přesněji politicko-ekonomičtí strategové sociální demokracie, nejprve vytvořili pseudotržní privatizační prostředí, ale potom zcela samozřejmě argumentují tržní cenou, kterou chtějí dostat zaplacenu.

Postup vlády lze proto hodnotit pouze dvěma způsoby. Buď šlo o totální zmatenost, způsobenou náhlou potřebnou peněz pro státní rozpočet, která se následně střetla s vědomím, že by tím vláda ztratila možnost kontrolovat sociální a tím i politický vývoj v citlivém regionu severních Čech.

Anebo je ona zmatenost jen pochopitelným důsledkem snahy co nejelegantněji zamaskovat to, o čem se veřejně mluví už řadu měsíců: totiž, že Severočeské doly měla dostat skupina Appian Group, jejíž bývalý důležitý výkonný manažer ve Škodě Plzeň Martin Roman jaksi mimochodem před pár dny zasedl do čela ČEZ, největší energetické firmy v České republice.

Neschopná vláda

Dá se očekávat, že obchod s vedením Sokolovské uhelné nakonec přece jen vyjde, protože nabízena cena se od vládního požadavku lišila o 400 milionů, což při pružném jednání není nepřekonatelná hranice ani pro jednu stranu.

Faktické zrušení privatizace Severočeských dolů ale není možné vyložit než jako potvrzení neschopnosti vlády.

Vláda nebyla schopná prodat Český Telecom, má problémy s opakovaným tendrem na Unipetrol, teď zkrachoval prodej dolů.

Těžko v takové situaci někoho přesvědčovat, že je to souhra nešťastných náhod, nepřízně trhu nebo dokonce výraz opravdové vládní zodpovědnosti.

Naopak vývoj událostí spíše posiluje přesvědčení, že vláda zkrátka neumí zorganizovat regulérní výběrové řízení, které by přineslo dobrý výsledek - předat společný majetek do rukou slušného a spolehlivého majitele a ještě k tomu sebrat patřičný zisk do státní pokladny.

A co je ze všeho nejhorší: sílící jistota neschopnosti zvyšuje i obecnou přijatelnost spekulace, že za všemi těmi nepovedenými řízeními musí přece být schovaná nějaká nekalost. Pro vládu, která při svém zrození slíbila, že skoncuje s exekutivní uzavřenosti a zatemněním, je to totéž, co malé Waterloo.