Miroslav Petříček filozof

Příčina našeho neklidu však není ani ve velikosti, ani ve střihu, ale v nezvyku. Až ji obnosíme, bude nám naopak zatěžko vyhodit ji, i když už bude děravá.

Takhle nějak to ale funguje i pod kůží; nikoli náhodou říkáme, že nám něco přešlo do krve, když už například nemusíme myslet na to, abychom si při vstupu do místnosti sundali z hlavy klobouk.

Z takto zahuštěné krve se pak postupem doby vytváří železná košile, ve které se nejen neošíváme, nýbrž ve které se naopak cítíme volně a pohodlně.

Zvyk je naprosto unikátní vlastnost: stačí projít ulicí, dívat se pozorně kolem sebe a sledovat, kolik našich bližních chodí po zvyku.

Zdá se totiž, že mentální adaptace na poměry, na které jsme stále ještě schopni si zvyknout, nemá žádných hranic

Nevidí a neslyší, třebaže registrují. Je to užitečné: čas zmarněný obtížným přemísťováním z místa na místo tráví namísto nás naše druhá přirozenost, ne my.

Nepřicházíme ani dřív, ani se neopožďujeme.

Rušivě nesourodý svět je odfiltrován a důmyslně zkomprimován tak, aby nezabíral zbytečně mnoho místa v paměti a osvobozený mozek se může plně věnovat hudbě z walkmana.

Běda však, když se přístroj vypne; proti chaosu, do něhož je náhle dezorientovaný chodec uvržen, je příslovečná ztráta jistot směšnou lapálií.

Nejenže v té chvíli netuší, kde je, ale neví ani, kdo je a proč je vůbec na světě.

Mohu-li radit, raději se k takovému člověku nepřibližujte, je na tom zrovna dost zle a mohl by dostat infarkt, kdyby ho v té těžké chvíli někdo nečekaně oslovil.

Zmateně se rozhlíží kolem sebe, dokud se jeho druhá přirozenost nevzpamatuje a urychleně ho z této džungle nevyvede.

Přizpůsobujeme se tak dlouho, až už není čemu, protože jsme si vypěstovali zvyk: takto si bezbolestně osvojujeme pravidla společenského styku a adaptujeme se na poměry.

Všemu nějak dokážeme přivyknout: průmyslové znečištění vzduchu některých našich měst by zabilo paviána, zatímco my se sice zprvu trochu ošíváme, ale pak hravě přežíváme.

Ale nejen kvůli tomu je zvyk tak unikátní; zdá se totiž, že mentální adaptace na poměry, na které jsme stále ještě schopni si zvyknout, nemá žádných hranic.

Zvykové právo zvolna přechází ve zvykové bezpráví, ale naše železná košile nás spolehlivě chrání a nepřipustí, abychom tuto proměnu byť jen zaregistrovali.

Jakmile si zvykneme, umíme překonávat prohry pod maskou úspěchu, protože adaptace je způsob zdárného řešení problémů dřív, než je vůbec vezmeme na vědomí.

Proto nám ani hedvábné košile nesedí tak dobře jako ty železné; nová košile je zápletka v dramatickém příběhu, zatímco ta druhá je seriál.

Je ovšem pravda, že zvyk je velmi často k nerozeznání od zimního polospánku, v němž už jen mátožně pozorujeme unavené přesýpání času.

Fyzikálně vzato je patrně jeho základní jednotkou poměr čerstvého a zatuchlého vzduchu.

Právě proto je ale zvyk neměřitelný, ba vůbec obtížně zjistitelný, poněvadž stačí trocha tréninku a přestaneme cítit i puch koželužny pod okny vlastního bytu.

Adaptace, která je jiným jménem zvyku, je důležitá vlastnost života. Než se ale pustíme do přizpůsobování, měli bychom vědět, na co se vlastně chceme adaptovat.

Protože jinak nám hrozí, že se smíříme třeba i s tím, že nám nerostou křídla, přestaneme vynalézat letadla a žít už budeme jenom ze zvyku. A že se úplně přestaneme ošívat.