Ondřej Štindl analytik BBC

K omezení volného pohybu pracovních sil po rozšíření Unie se uchýlila většina stávajících členských zemí včetně Belgie.

Podobná slova předseda české vlády volil i po nedávném setkání s nizozemským premiérem Balkenendem.

Za rozhodnutím vlád členských zemí svůj pracovní trh plně neotevřít ovšem jistá logika je - je to dokonce v podstatě stejná logika, která Špidlovi velí proti chystaným omezením důrazně protestovat.

Je to logika ohledu na veřejné mínění, přičemž pro veřejnost jak ve stávajících, tak v budoucích členských zemích je volný pohyb prioritní věc.

Není větší popření dědictví totality, než možnost svobodně se usazovat v zemích, kam úřady bývalých diktatur neumožňovaly ani se podívat

Jenomže z protichůdných důvodů. Ekonomika mnoha stávajících členských států se potýká se značnými potížemi.

Čím dál ožehavější se v nich také stává otázka imigrace, což se projevuje třeba i volebním úspěchem stran, které bývají označovány za extrémní.

V očích veřejnosti pak mezi přistěhovalcem, řekněme z Maroka a z Polska, nemusí být zas až tak podstatný rozdíl.

Vlády těch zemí se prostě rozhodly obyvatele, kteří jsou navíc - a ne úplně neoprávněně - přesvědčeni, že rozšíření Unie se bude platit především z jejich kapes - jaksi nepřetěžovat, ať už jsou ty obavy oprávněné, nebo ne.

Verhofstadt v té souvislosti v Praze připustil, že za požadavkem na zavedení přechodných období mohou být předsudky a nedostatečná příprava na straně stávajících členů.

Ta slova mohou působit silně, nicméně byla pronesena právě v Praze a belgický premiér si dal záležet na tom, aby se z nich nedal vyvodit nějaký závazek k praktičtějším krokům.

Pro přistupující země je otázka volného pohybu podobně emocionální.

Například v rámci české debaty o vstupu do sjednocující se Evropy, je právě volný pohyb vnímán jako jednoznačné pozitivum, a to i těmi silami, které jsou jinak ve vztahu k Unii skeptické až odmítavé.

Navíc - mnohé budoucí země Unie mají - podobně jako Česká republika - komunistickou minulost.

Těžko si představit - alespoň pokud jde o symbolickou hodnotu - větší popření dědictví totality, než je možnost svobodně se usazovat v zemích, kam úřady někdejších diktatur lidem neumožňovaly se ani podívat.

Symbolickou hodnotu ovšem mají i ta chystaná omezení - pro kabinet Vladimíra Špidly, který byl ustaven jako proevropský, a je i proto soustavně kritizován - znamenají přechodná období ztrátu jednoho z trumfů.

Situace se navíc do příštích sněmovních voleb zřejmě nezmění.

Podobně jako Verhofstadtova slova je ovšem nezávazná i Špidlova kritika - oba premiéři vědí, že v této chvíli se už nic nezmění a české straně nakonec nezbude nic než omezení se skřípějícími zuby přijmout.

Špidla může mít pravdu - přechodná omezení skutečně nemusejí odpovídat sociální a ekonomické realitě, to, že s nimi česká vláda nic nenadělá, ovšem té realitě odpovídá.