Leo Pavlát ředitel Židovského muzea v Praze

Bělovlasí muži a ženy při nich s květinami v ruce vzpomínají na své blízké či přátele, kteří trpěli a zemřeli za snad nejstrašnějších režimů lidských dějin, připomínají si dlouhá léta vlastního života zmarněného cizí zvůlí.

Většina spoluobčanů však s takovým vzpomínáním nechce nic mít. Nacismus a komunismus jako by tu nikdy nebyly, a ti, kteří zvlášť strašně zakusili násilí obou diktatur, jsou za podivíny: Jako by uvízli v síti tragických osobních vzpomínek, zatímco lidé ostatní, ničím nezatížení, se o dávné zlo nemají co starat.

Tak se stalo i před pár dny, 25. února. Raději ani neodhaduji, kolik - řekněme patnácti až třicetiletých - netuší, že toho dne roku 1948 komunisté provedli puč. V Praze se i letos jako každoročně sešlo ve výroční den nemnoho pamětníků.

"Svoboda se lehce ztratí, ale těžko získává," řekl při tom jeden z nich. "Proto je potřeba, aby i mladá generace o minulosti věděla a uměla si vážit svobody."

K diskreditaci nejlepšího ze všech nedokonalých politických systémů den co den přispívají ti, kteří ho pro mnoho lidí ztělesňují: poslanci

Jenže, říkám si, jak to udělat, aby mladá generace, ke které se onen pamětník obracel, dokázala poměřit cenu dnešní svobody nesvobodou minulosti? Ve společnosti ovládané skepsí, relativizováním a s nedostatečnou výukou vlastních dějin má demagog vždycky navrch.

Pro komunisty jsou čtyři desetiletí po únoru 1948 dodnes nejúspěšnějším údobím českých dějin, jež nekalí ani "určité chyby" - například justiční vraždy. Ty přece zavinila studená válka.

Že čeští komunisté slibovali zachování soukromého sektoru a náboženskou svobodu? Že kdeco zakázali, že existovala cenzura? V souhrnu přeci - jak praví jejich dnešní následovníci - socialismus nabízel mnohem víc svobod a jistot než současný kapitalismus.

Vědomí někdejší totalitní minulosti může napomoci, abychom si demokracie vážili. Je to však náhled, který si nejspíš osvojí především ti vzdělanější, objektivnější, s životní zkušeností. Jistější - a pro nás všechny lepší - by bylo, kdyby se přednosti demokracie vyjevovaly samy o sobě, i bez srovnání s násilím minulosti.

Je smutné konstatovat, že k diskreditaci nejlepšího ze všech nedokonalých politických systémů den co den přispívají ti, kteří ho pro mnoho lidí ztělesňují: poslanci.

Jeden se v parlamentu opakovaně opíjí, ale rezignovat nehodlá. Druhý za nepřítomného opilce hlasuje, ale přiznat se nechce. Další se nechá jmenovat do významné funkce, na kterou nestačí, ale ostuda neostuda - následky nenese. Každý den je něco nového.

Četl jsem v diskusi na internetu: "Takže plačte si, vážení, na svém hrobě. Nebyl jsem nikdy komunistou, ale ze vzdoru je budu volit. Až dostanou rozum a označí se za moderní levicovou stranu, smetou současnou politickou chátru."