Ondřej Štindl analytik BBC

Bez ohledu na to, jak kdo hodnotí zásluhy a selhání prezidenta Beneše, je to krok těžko vysvětlitelný.

Poslanci chtěli tímto způsobem zřejmě reagovat na debatu o oprávněnosti a ospravedlnitelnosti způsobu, jímž se poválečné vedení Československa rozhodlo jednou provždy vyřešit "sudetoněmeckou otázku".

Způsob, jímž do té debaty vstoupili, se však s tou debatou naprosto míjí. Jednak se vyhýbá jejímu tématu a místo toho konstatuje jakési "zásluhy o stát".

Jaký stát vlastně mají poslanci na mysli? Meziválečnou Československou republiku? Československou socialistickou republiku? Skomírající federaci po roce 1989 nebo současnou Českou republiku?

Uzákoněné zásluhy

A jaký smysl vůbec uzákonění Benešových zásluh může mít? Asi neznamená, že kritika Edvarda Beneše je nadále nepřípustná a protizákonná. Co ale znamená?

Schválí sněmovna třeba zákon ve znění "Zikmund byl liška ryšavá"?

Obdobnou právní normu přijalo prvorepublikové Národní shromáždění ve vztahu k Tomáši Garrigue Masarykovi - nová norma však byla přijata v úplně jiném kontextu.

Oceňovaný již dávno nežije, neexistuje ani stát, jehož byl hlavou. Jediné vysvětlení pro rozhodnutí poslanců jako by znělo - parlament se pokouší prostřednictvím zákonů kodifikovat historii.

Bude v tom úsilí dále pokračovat? Schválí třeba zákon ve znění "Zikmund byl liška ryšavá"?

Kdoví třeba za několik let bude převládající názor ve sněmovně jiný. Bude se pak ta norma novelizovat? Poslanci možná zabodovali ve vztahu k veřejnosti, která debatu o osudu sudetských Němců vnímá dost jednoznačně.

Ve vztahu k té mezinárodní části sporu o Edvarda Beneše a odsunu Němců z Československa znamená přijetí zákona jen další v řadě emotivních výměn.

Proč píše Klaus Klestilovi?

Na rozhodnutí Sněmovny již reagovalo rakouské Sudetoněmecké krajanské sdružení s tím, že poslanci ocenili muže, který českému národu přinesl čtyřicet let nesvobody a komunismu.

Prezident Václav Klaus zas na ta slova reagoval dopisem rakouskému prezidentovi Klestilovi. Proč právě jemu? Může v tom být přehnané lpění na "štábní kultuře", nicméně hlava českého státu má mnoho možností jak projevit svou nelibost nad tím, co kdo v cizině říká.

Pokud své rozhořčení ventiluje v dopise prezidentovi Klestilovi, který k zákonu o Benešovi neřekl vůbec nic, jako by ho Klaus činil spoluodpovědným za to, co občané jeho státu říkají a vybízel ho, ať s tím něco udělá. V kontaktech mezi dvěma zeměmi, jejichž ústavy zaručují svobodu projevu, to je docela zvláštní úkaz.

Dusno kvůli prezervativům

Závěrečné sněmovní projednávání vládního návrhu zákona o dani z přidané hodnoty běželo na parlamentní poměry velice hladce - zvlášť vzhledem k množství pozměňovacích návrhů, které byly podány.

Místopředseda ČSSD Stanislav Gross podle svědků dost hlasitě naznačoval koaličním partnerům z Unie svobody, že nebude-li hlasování revokováno, US-DEU ve vládě skončila

Poslanci hlasovali ve skutečně svižném tempu, v jednu chvíli se ovšem ta mašinérie zadřela a téměř hrozila rozpadem.

Stalo tak se ve chvíli, kdy prošel pozměňovací návrh unionisty Mariana Bielesze, který chtěl dosáhnout přesunu prezervativů do zvýhodněné sazby DPH.

V okamžiku, kdy tento požadavek nad rámec koaličních dohod prošel, se strhla mela. Místopředseda ČSSD Stanislav Gross podle svědků dost hlasitě naznačoval koaličním partnerům z Unie svobody, že nebude-li hlasování revokováno, US-DEU ve vládě skončila.

Následoval obvyklý sněmovní rituál - přestávka na poradu sociálně-demokratického klubu a po ní návrh na revokaci hlasování. Napodruhé už byla Bieleszova iniciativa neúspěšná.

Celá situace vzbudila mezi opozičními poslanci i novináři jisté veselí - koneckonců přijetí Bieleszova návrhu by pro státní pokladnu znamenalo ztrátu asi dvaceti milionů, což je v kontextu rozpočtu zanedbatelná položka.

Svědomí nebo stranický diktát?

Jak ale říkali poslanci ČSSD - šlo o princip, dohody se mají dodržovat. Jednak by se v té souvislosti chtělo podotknout, že notoricky rozhádány klub ČSSD asi není tím nejvhodnějším kandidátem na arbitra dodržování dohod a slušného chování ve Sněmovně vůbec.

Okázalé rozhořčování sociálních demokratů se nad věrolomností koaličních partnerů v té souvislosti působí poněkud teatrálně. Podobnou scénu jako ve čtvrtek sněmovna zažila již vícekrát a používat v souvilosti s ní morální apely také není dvakrát přiměřené.

Dohody se jistě mají dodržovat. Je ale paradoxní, když se v zájmu dodržení tohoto pravidla porušují pravidla jiná.

Poslanec má ve sněmovně hlasovat podle svého svědomí a je tedy přinejmenším pozoruhodné, když mu to svědomí velí zaujmout během krátké chvíle dva protichůdné postoje ke stejnému návrhu, jak se obvykle při revokacích stává.

Je to ale jen jeden z více paradoxů života Poslanecké sněmovny, kde se argumentace morálními principy typu - dohody se musejí dodržovat - jednomu nakonec může vymstít.

Kdo taková slova pronáší, si může být jist, že mu je někdo v tom nejméně vhodném okamžiku připomene.

Nejde ani tak o to, že by se ve sněmovně sešel nějaký zvlášť reprezentativní vzorek morální spodiny. Roli tu jistě hraje i rozložení sil, které koalici čas od času dotlačí k tomu, aby předvedla příklad do očí bijící účelovosti.

Klaus je rok v úřadě

Kdo v druhé polovině končícího týdne vstoupil v kontakt s českými médii, se těžko mohl nedozvědět, že uplynul rok od zvolení prezidenta Václava Klause.

Jeho prezidentství bylo probíráno ze všech možných a nemožných úhlů, samozřejmě s patřičným obrazovým doprovodem.

Nemá tedy smysl ke všem těm názorům přidávat další. Za poznámku ale stojí jedna věc. Ještě jako předseda vlády Václav Klaus vzbudil jistý rozruch svým - ne asi úplně vážně míněným - výrokem, že novináři jsou ti největší nepřátelé lidstva.

Těžko říci, zda se vztah novinářů a lidstva nějak výrazně změnil. Z novinářů - nebo přesněji z médií - se však zjevně stali velicí přátelé Václava Klause, jakkoliv to tak někdy nemusí působit.

Prezident jako celebrita

A Václav Klaus za rok svého prezidentování dosáhl toho, aby média vycházela vstříc jeho potřebám.

Často přistupují k prezidentovi ne jako k politikovi, ale jako k celebritě - tedy s důrazem na obrázky, "exkluzívní" historky ze soukromí.

O prezidentovi se neinformuje proto, že právě něco důležitého dělá, ale naopak - hledají se záminky proto, aby se mohlo psát o prezidentovi - jeho tvář zvyšuje sledovanost, náklad.

Je to samozřejmě problematický přístup, nicméně problematický na straně médií, těžko vinit Václava Klause z toho, že mu novináři jdou tak na ruku.

Na těch současných líbánkách prezidenta a tisku by člověk mohl vidět i něco varovného - mechanismy světa celebrit mohou být dost kruté a ti, kdo v něm jsou nahoře, mohou velmi rychle skončit hluboko dole.

Nezdá se ale, že by se tahle poučka vztahovala na Václava Klause. Zdá se, že prezident patří mezi těch několik málo českých celebrit, které pro zachování svého statusu nemusejí dělat nic - jenom být. Prezident je navíc velice činorodý.