Čestmír Klos redaktor časopisu EURO

To bychom si bývali dali. Ty modré a černé plastové pytle, jimiž čas od času přetékají příkopy v českoněmeckém pohraničí, by se k nám dovážely oficiálně a po náklaďácích.

Kdyby to všechno shořelo, čert to vem. Jenže třetinu hmotnosti tvoří popel. A ne ledajaký, patří k zvláštním odpadům, které si vyžadují zvláštní zacházení a zvláštní skládky. Zkrátka bychom se stali smetištěm střední Evropy.

To všechno mělo být jen proto, že někdejší liberecký starosta Jiří Drda nechal vystavět obří spalovnu, pro kterou teď jako předseda jejího představenstva nemá dost potravy? A z Německa to přitom je tak blízko...

Z bývalých PET lahví dá při volbě vhodné technologie uplést svetr

Také Praha má megalomanskou spalovnu. Přesto Brno jeden čas dováželo odpady z Prahy, protože má taky pořádného bumbrlíčka a udělalo dobrou cenu. Stavělo ještě za socialistické peníze a mohlo si to dovolit. Takových potíží, a přesto leckde chtějí budovat další spalovny, a když už, tak pořádně velké.

Zato dotříďovacích linek na posbírané druhotné suroviny je stálý nedostatek. On s tím tříděním není zřejmě spojen tak vydatný byznys. A to přesto, že se vyplatí vyvážet použité PET láhve až do Číny. Vozit vzduch přes půl zeměkoule. Domácí podnikatelé nemají zřejmě důvěru, že se jim podaří sehnat dostatek suroviny na pořádný rozjezd. A to se z bývalých PET lahví dá při volbě vhodné technologie uplést svetr.

Nejhorší postavení mají vrstvené krabice, nejčastěji používané na mléko a džusy. Jejich speciálně dlouhá dřevní vlákna z vybraných severských stromů jsou vítanou surovinou pro kvalitní recyklovaný papír. Papírna čeká na posbírané krabice - a nic. My je neumíme ani sbírat.

Než se firmy rozhodnou, jestli mají sbírat plasty nebo papírem, vyletí miliony škatulí komíny našich velkých spaloven. Proč? Protože by se musely vytřiďovat a musela by se dát tolik hledaná práce nekvalifikovaným lidem. Ale není na čem třídit. Spalování je pohodlnější. A je za to prémie - z každé spálené tuny 35 až 60 kg popílku plného dioxinů.

Tak dlouho jsme si třepili pusu proti vypouštění dioxinů do ovzduší, až se zavedly filtry, schopné ze spalin oddělit až 98 procent nečistot. Teď většina provozovatelů neví, co s nimi. Když se zamíchají do škváry, uvolňují se z nich dioxiny ještě rychleji, než když nám padaly na hlavu z komínů.

Když je zabudujete do nějakých tvárnic, po setkání s kyselinou huminovou je dioxiny opustí a je to ještě horší než kdykoli předtím. S takovýmto dárečkem se nedá dělat nic jiného, než ho vršit stále na jednu kupu a čekat, až na základě stokholmské úmluvy vznikne zákon o jeho povinné likvidaci.

A až se konečně najde nějaká levnější technologie, s níž to půjde udělat. Dáme-li totiž dioxinům možnost, budou se samy usazovat podle svých možností. Třeba v našem podkožním tuku a našich orgánech.

Kdyby býval prošel ten zmíněný poslanecký návrh, dostali bychom možná i trochu dioxinů z dovozu.