|
Kasta privilegovaných | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Bylo to v předjaří roku 1989 na rodičovské schůzce žáků devátých tříd. Na předchozí schůzce vzešel písemný dotaz na tehdejší ministryni školství, proč dotazníky žáků hlásících se na střední školu obsahují kolonku "členství rodičů ve straně - oba, jeden, nula". Z ministerstva odpověděli rychle a v duchu hodně pokročilé pěrestrojky: na některých školách se ještě nedopatřením používá zastaralých formulářů, již jsme podnikli opatření, aby byly staženy, stranická příslušnost rodičů se nadále při přijímání na střední školy zjišťovat nebude. Když jsem ten dopis vonící nadějemi dočetl, ozval se ve třídě nikoli hromadný jásot, nýbrž individuální výkřik: "Ale oni si to stejně budou zjišťovat." Paní ze zadní lavice už tónem svého hlasu prozradila, že ji přípis z ministerstva nepotěšil ani trochu. Její zoufalý výkřik obsahoval přibližně toto poselství: "Ke komunistům jsem se dala jen proto, aby se moje dítě dostalo na školu. Podstoupila jsem pro to morální oběť, zřekla se kusu cti i dobré pověsti. A teď se dozvídám, že to bylo zbytečné, za členství v partaji už žádné body nebudou. Snad opět není pravda, co soudruzi seshora píší, jinak budu za hlupáka sobě i svému okolí." Komunistická strana, vyčištěná za tzv. normalizace od lidí, kteří v sobě chovali kus neúplatného, k osobní oběti ochotného romantismu, se stala v sedmdesátých a osmdesátých letech pěstební školkou chytráků, kteří upřednostnili svůj osobní zájem před solidaritou s druhými; za to byli odměněni pocitem nadřazenosti i nadřazeností faktickou. Být v KSČ znamenalo ocitnout se v kastě privilegovaných, vždyť co jiného slibovala tzv. vedoucí úloha strany, zakotvená přímo v Ústavě? Komunisté, se kterými jsem se za své sedmnáctileté dělnické kariéry setkal, vesměs stáli o to, abych je neměl za hlupáky. Často se zpovídali i před větším kolektivem a dávali najevo, že těm bilakovsko-fojtíkovským žvástům nevěří ani za mák. Smělostí svého slovního antikomunismu leckdy předháněli nás nestraníky. Chtěli totiž přesvědčit druhé nikoli o ideálech marxismu-leninismu, ale o legitimitě své vypočítavosti. Velmi stáli o uznání, že jejich vstup do v KSČ je krok rozumný, dobře spočítaný, prostě obchod, něco za něco; členstvím v KSČ jen málo ztrácím a hodně získávám: kvalifikační či kariérní postup, slušnější bydlení, přístup dětí na školu, pocit zajištěnosti. Většinou nechtěli ti lidé, řadoví komunisté, druhým škodit a snad ani neškodili. Nikdy se ale nestalo, že by se někdo z nich učinil či řekl něco ve prospěch druhých, pokud taková dávka statečnosti znamenala byť jen hypotetické ohrožení jejich osobních a kariérních zájmů. V situaci, kdy bylo třeba volit mezi věrností vyššímu mravními principu a osobním ziskem, neomylně dali přednost osobnímu zisku. Časy se mění a také kabáty a funkce, které lidé nosí. Mravní postoje, které člověk zaujímá a hájí, však vykazují silnou setrvačnost, v dobrém i ve zlém. V situacích obtížného rozhodování, kdy nezbývá než se přiklonit k tomu či onomu řešení podle svého svědomí, podle svého hodnotového žebříčku, velmi záleží na tom, čím je svědomí formováno a jak byl ten žebříček budován. Svědomí formované členstvím v KSČ určitě není dobrou výbavou pro žádného politika, komisaře Evropské Unie nevyjímaje. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||