Ondřej Štindl analytik BBC

To jistě může Pavel Telička zaručit - je možné se spolehnout na to, že je v bruselských procedurách dobře zorientován, fungování unijních mechanismů ovládá, v prostorách komplexu unie se neztratí a pokud by k tom přeci jen náhodou došlo, je schopen se zeptat na cestu a porozumět odpovědi.

Debata, kterou vyvolala KDU-ČSL svým protestem proti vládnímu záměru vyslat do Bruselu někdejšího člena komunistické strany, proto byla stručná a emotivní.

Jistě se o to zasloužil i lidovecký předseda Miroslav Kalousek, který ji otevřel slovníkem dosti barvitým a patetickým. Tímto - možná sporným - způsobem, ale upozornil na existující problém.

Debata se přenesla od minulosti Pavla Teličky k minulosti těch, kdo na problém upozornili

Problém nikoliv ve vztahu k Evropské unii - jí je minulost nominovaných zástupců z nových členských zemí v podstatě lhostejná. Navíc, Pavel Telička nebyl komunistický prominent, asi nikoho nepronásledoval.

Vstoupil však do strany v době, kdy se režim začínal hroutit, a kdy také odmítnutí vstupu nepřinášelo už prakticky žádné jiné riziko než zabrzdění vlastní kariéry.

To asi neznamená, že by za to měl být celý život nějak stigmatizován, nebo že ten problém nemůže být vyvážen a převážen Teličkovými přednostmi či zásluhami. Problém to ale je.

Je ovšem příznačné, že se ta debata - jak ve sněmovních kuloárech, tak i v médiích - přenesla od minulosti Pavla Teličky k minulosti těch, kdo na problém upozornili.

Lidovci prý nemají co koho kritizovat za to, co dělal v době minulého režimu, když sami jakožto strana Národní fronty v té samé době kolaborovali s komunisty.

Představitelé KDU-ČSL takovou kritiku odrážejí s tím, že členství v lidové straně před rokem 89 představovalo spíš kádrový škraloup.

Současná KDU-ČSL necítí potřebu se spornými momenty vlastní historie příliš zabývat

Pozoruhodné je, že pravdu svým způsobem mají obě strany. Lidovci v rámci Národní fronty jistě nebyli totéž co zahrádkáři, měli například své poslance.

Mezi špičkami lidové strany se v dobách totality daly najít hodně temné postavy, lidová strana jako politická instituce bezpochyby byla ve vleku komunistů, byla jimi ovládána, sama skutečnost, že svou prostou existencí spolu se socialisty dodávala diktatuře KSČ lživý rozměr jakési pseudo plurality, se dá označit za kolaboraci.

Ostatně - jaký politický význam může mít strana, která uznává princip vedoucí úlohy strany jiné. Je také pravda, že současná KDU-ČSL se spornými momenty vlastní historie necítí potřebu příliš zabývat.

Na druhou stranu pro nižší úrovně lidové strany může platit i ta Kalouskova charakteristika.

Třeba i proto, že místní organizace lidovců představovaly pro české katolíky - skupinu, která se přízni komunistů jistě netěšila - jednu z mála možností vést nějaký organizovaný život mimo kostel. A na takové aktivity se tehdejší úřady jistě vlídně nedívaly.

Každopádně diskuse o minulosti Pavla Teličky i minulosti lidové strany mohla účastníky přivést k trochu nuancovanějšímu pohledu na minulost vlastní i protivníkovu. Jak už je v místě zvykem - nestalo se.