Zdeněk Lukeš historik architektury

Málokdo ví, že Brusel je také významným centrem architektonické secese. Ostatně právě tady se kdysi tento kuriózní a dnes tolik obdivovaný styl zrodil.

Bylo to na prahu 90. let XIX. století, kdy dva odvážní projektanti Victor Horta a Paul Hankar začali modelovat kovové konstrukce svých domů do podoby rostlinných stvolů, do organicky tvarovaných oken vkládali krásné vitráže z barevných skel, měkké secesní linky se objevily na keramických dlažbách a obkladech, dřevěných ostěních nebo bronzových lustrech pohádkových tvarů.

Nejednalo se zprvu o velké budovy - tehdy se v belgické metropoli stavěly podle vyhlášky úzké domečky na parcelách o šířce sedm metrů. Architekti měli ke svým kreacím málo místa a o to musely být projekty vynalézavější; využívalo se často různých triků se zrcadly, která - umístěna na protilehlých stěnách - opticky zvětšovala prostor.

Respekt ke géniu loci se rovnal nule nebo nabíral záporných hodnot. Unikátní městská struktura byla dost brutálně rozbita

Teprve o několik let později se secesní architektura rozšířila do dalších metropolí - Vídně, Mnichova, Glasgowa a také Prahy nebo Plzně.

Mekka uměn Paříž zůstala překvapivě téměř mimo hru: nový styl se tam prosadil v designu a grafice, ale nikoli v architektuře, až na pár výjimek, jako jsou známé vstupy do pařížského metra od Hectora Guimarda.

Brusel však hraje v nástupu secese zásadní roli. Pokud se ale chcete na stavby Victora Horty, Paula Ankara, Antoina Pompeho a dalších mistrů podívat, zjistíte, že jich mnoho nezbylo.

Většina z nich byla nemilosrdně zbořena zejména v padesátých až sedmdesátých letech, kdy byla secese, jak se říká, passé. Ušetřen nebyl ani známý Hortův Lidový dům, postavený celý ze železa a skla a snad ještě krásnější, než náš pražský Obecní dům.

A na místě celých domovních bloků tzv. starého Bruselu, sestavených z drobných domků připomínajících dětskou stavebnici, se začaly budovat betonové věže a pyšné paláce různých ministerstev a úřadů.

Respekt ke géniu loci se rovnal nule nebo nabíral záporných hodnot. Unikátní městská struktura byla dost brutálně rozbita. A nejsmutnější na tom je, že nové dominanty nemají - až na nečetné výjimky - žádnou architektonickou hodnotu, jde o banální a utilitární stavby.

Dnes Belgičany tento stav mrzí, opravují těch pár Hortových staveb, co tu zbyly, píší knihy o secesním Bruselu (převažují v nich ovšem staré černobílé fotografie zbořených domů) a teď je největší atrakcí vzorně opravený secesní palác Muzea hudebních nástrojů. Anebo krásná retrospektiva secesního malíře Fernanda Khnopffa, jehož dům, který si sám v roce 1900 navrhl, samozřejmě už také nestojí.

Nejvíc mne překvapilo, že město Brusel bylo nedávno zařazeno do seznamu památek UNESCO. Nikoli historické jádro, které si tento statut jistě zaslouží, ale celá metropole, včetně všech těch novodobých příšer. Díváte-li se na poničenou strukturu města z výšky, není vám jasné proč.

A ještě jeden postřeh. Když jsem letěl zpět do Prahy, hlásila letuška belgických aerolinií informace ve vlámštině, pak ve francouzštině a angličtině a nakonec - prý premiérově - i v češtině.

Napadlo mě, zda není toto rozšíření sortimentu jazyků zavedeno speciálně pro našeho nového komisaře Miloše Kužvarta. Po návratu jsem se dozvěděl, že mezitím rezignoval, a tak se Belgičané možná vrátí k původní verzi vlámština, francouzština a angličtina.