Adam Drda analytik BBC

Telička je zkušený kariérní diplomat, spojený s unijním prostředním od roku 1990 - umí několik jazyků, umí se pohybovat v bruselských politických kruzích.

Dává téměř stoprocentní jistotu, že neudělá České republice ostudu toho druhu, že by něčemu nerozuměl, s někým se nedohodl nebo neprojevil dostatečnou loajalitu vůči "integračním myšlenkám".

Přesně takového člověka teď premiér potřebuje: už nejde o to získat při výběru kandidáta nějaké body v sociální demokracii a není čas dumat nad tím, zda Česko v Evropě "proslaví"

Jde o to uhasit během několika dnů požár, který způsobil útěkář Miloš Kužvart a spolu s ním celá vláda, která pro něj zvedla ruku, jakkoli se dnes ministři tváří, že Kužvartova nominace tak nějak spadla z nebe.

Máme sice nějaké schopné lidi, ale bohužel nemůžeme vybrat nikoho, kdo není spojený s komunistickým establishmentem

Telička je přijatelný kandidát i v případě, že by koalice chtěla na podzim, kdy se má obměňovat Evropská komise, vyslat z Prahy do Bruselu nějakou novou postavu - kdo jiný už by mohl působit jako dočasný hasič?

Pravda ale je, že se s takovým vývojem nedá moc počítat a odtud pramení odpor ODS: pokud se vláda udrží, bude mít jiné starosti, než rozvrtávat něco, co jakž takž funguje. Velvyslancův záskok se tak zřejmě protáhne na pár let.

Jaké jsou minusy Pavla Teličky? ODS mu vytýká, že s unií pro Česko nevyjednal dobré přístupové podmínky. To není až tak zásadní námitka: ve svých funkcích především plnil vůli politické representace, dostával úkoly od premiéra, vlády, ministra zahraničí.

Důležitější je otázka, zda by Telička nebyl na diplomatickém postu pro Česko prospěšnější - a zda takový post víc neodpovídá jeho úřednickému naturelu - a to není myšleno hanlivě.

Další problém je, že opět není kandidátem celé koalice, což prohlubuje napětí ve vládě. Lidovci vznesli námitky proti jeho předlistopadovým politickým aktivitám, které se sice mohou bagatelizovat s ohledem na lidoveckou národně-frontovní minulost, ale přesto by neměly jen tak zapadnout.

Teličkův životopis je totiž ukázkový: v roce 1986 absolvoval právnickou fakultu, v témže roce začal pracovat na ministerstvu zahraničí a pochopitelně vstoupil do KSČ.

Pro někoho předlistopadová partajní legitimace nic neznamená: měl ji přece kdekdo, když chtěl dělat kariéru.

Jenomže na to se prostě dá oprávněně namítnout, že dělat kariéru s KSČ v zádech ve státních službách totalitního Československa znamená mít problematickou osobní historii. Když to někomu nevadí, je to jeho věc, ale to ještě neznamená, že v tom není potíž.

U diplomatů, kteří prokazují loajalitu demokratickému státu, se dá členství v KSČ po čtrnácti letech přejít. První komisař z České republiky je ale něco trochu jiného: i když je odpovědný "Evropě" a nikoli své zemi, přesto je to symbolická osoba a stát se skrz ní presentuje.

V daném případě tou prezentací dává najevo: máme sice nějaké schopné lidi, ale bohužel nemůžeme vybrat nikoho, kdo není spojený s komunistickým establishmentem.