BBCCzech

Vše nasvědčovalo tomu, že končící týden v české politice přinese obrázek až nudně typický - v sociální demokracii došlo k další krotké poslanecké rebelii, kterou stranické vedení s přehledem zvládlo.

Při projednávání změn v DPH a diskusi o nezaměstnanosti létaly ve sněmovně všelijaké invektivy - oč hlasitěji byly pronášené, o to byly méně invenční.

Český fotbalový tým neukončil svou sérii bez porážky ani v přátelském utkání s Itálií. I počasí - dalo by se říci - nevybočilo z rámce vymezeného ročním obdobím.

Pátek ale přinesl událost, která z obvyklého rámce výrazně vybočila. Miloš Kužvart se vzdal nominace na post prvního českého eurokomisaře.

Během debaty s ním zkolaboval předseda vlády Vladimír Špidla - naštěstí se ukázalo, že za premiérovou indispozicí není nějaký skutečně závažný zdravotní problém.

Svědkové výměny názorů - například předseda sněmovny Lubomír Zaorálek - ujišťovali, že časová shoda mezi premiérovou slabostí a Kužvartovým vystoupením je čistě náhodná. Přinejmenším, řekněme, symbolickou souvislost je v ní ale těžké nevidět.

Miloš Kužvart své odstoupení odůvodňuje nedostatkem podpory ze strany vlády - především ministerstva zahraničí.

Citoval údajná slova Cyrila Svobody, který měl říci, že protlačit někoho do Bruselu partajní lopatou je v Evropské unii platné jak, cituji, "mrtvému zimník".

Podle odstupujícího komisaře taková slova poškozují Českou republiku, a to Kužvart nehodlá připustit. Kandidátova rezignace tedy nebyla odůvodněna způsobem, který by znemožňoval její případné vzetí zpět.

Každopádně však něco takového v současné chvíli není možné, o věci byla promptně informována Evropská komise, která již čeká na dalšího českého zástupce - dost možná s jistým napětím.

Kužvartovy páteční aktivity působí jako nekompromisní a dokonaná politická sebevražda. Těžko říci, zda bývalý ministr svoje kroky plánoval jako takto radikální a - samozřejmě -, zda jeho vystoupení předcházel vůbec nějaký plán.

Každopádně v reakcích na Kužvartovu nominaci někteří zástupci ekologických iniciativ připomínali taktiku, kterou tehdejší kandidát údajně často používal ještě jako ministr životního prostředí.

Hovořili o jeho sklonu k bombastickým a vyhroceným vystoupením, po nichž v Zemanově kabinetu většinou následoval celkem rychlý ústup. Kužvartova rezignace v tomto kontextu trochu působí jako vyhrocené prohlášení, které ovšem mluvčímu odřízlo ústupovou cestu.

Konfrontace mezi předsedou vlády a komisařem se také podle svědectví údajně spíš než v duchu vážně míněné rezignace odehrávala spíše ve stylu "já bych tady také nemusel být". Během dopoledne se nevyjadřoval, odpoledne rezignoval definitivně.

Leitmotivem kandidátova prohlášení byla snaha chránit dobré jméno České republiky, které podle něj poškozuje ministerstvo zahraničí mimo jiné i tím, že údajně zpochybňovalo Kužvartovu způsobilost k výkonu komisařské funkce.

Otázka je zda Miloš Kužvart mohl svůj odchod načasovat a provést způsobem k tomu dobrému jménu méně šetrným. Na druhou stranu je pro české zájmy možná lepší, když se kandidátova schopnost zvládat obtížné situace projevila sice relativně pozdě, ale přeci jen dříve než mohla způsobit škody ještě vážnější.

Miloš Kužvart zároveň mnoha lidem závěr týdne náležitě zpříjemnil, poslanci ODS mohli ozařovat sněmovnu spokojenými úsměvy lidí, za něž jejich práci dělá někdo jiný, satisfakci mohli cítit i zástupci menších koaličních stran - došlo na jejich slova.

Navíc opozici jistě potěší, že vazba dalšího z poslanců vládní sociální demokracie k mateřské straně bude po posledních událostech asi poněkud oslabená - Miloš Kužvart ostatně neměl ke kritice vládní koalice daleko ani v dobách dřívějších.

Vladimír Špidla se může cítit oklamán - kandidát, kterého prosadil proti vůli nejen odpůrců, ale i spojenců - ho velmi viditelným způsobem zklamal - kompromitoval v očích domácích politických protivníků, možná až zesměšnil před evropskými partnery.

Špidlova fyzická reakce na Kužvartovo oznámení - ať už byla způsobena čímkoliv - se jeví jako nejen pochopitelná, ale snad i jediná možná.

Na druhou stranu je ovšem ve Špidlovi těžké vidět nějakou oběť - jeho strana ve věci kandidáta na komisaře zjevně neudělala správné rozhodnutí.

Fakt ovšem je, že celá lednová debata o komisaři byla uspěchaná a vedená nepříliš šťastným způsobem - strany příliš brzy vyrukovaly se svými kandidáty na veřejnost.

Tím se znemožnilo nalezení nějaké zákulisní shody, která by umožnila představit někoho jako konsensuálního kandidáta, a místo toho vznikla situace, kdy někdo musel zvítězit - a nakonec zvítězil ten početně nejsilnější.

Není příliš pravděpodobné, že by z jednání o tom, kdo Kužvarta v Bruselu nahradí, vyšlo jméno některého z dřívějších oficiálních kandidátů - byli jimi soudkyně haagského tribunálu Ivana Janů a bývalý ministr životního prostředí Bedřich Moldan. O to ovšem budou nadcházející rozhovory obtížnější.

Pokud v pátek ministr zahraničí Cyril Svoboda řekl, že výběr dalšího adepta komisařství je věcí sociální demokracie, byla v jeho slovech slyšet ne snad škodolibost, jistá míra zadostiučinění ale určitě.

Sociální demokraty prostě čekají těžké chvíle. Další blamáž si dovolit nemohou, rozhodnutí je navíc potřeba udělat rychle. To vše zvyšuje šance profesionálních diplomatů typu Pavla Teličky, jakkoli je možné čekat ledacos - komisař bude samozřejmě i nadále politické téma.

Věc má ještě čistě praktický rozměr - lidí majících potřebnou kvalifikaci, mezinárodní rozhled a prestiž, jaké si významná evropská funkce vyžaduje, v Česku mnoho není. Páteční anabáze Miloše Kužvarta to ilustruje více než výstižně.

Otázka ale je zda si právě tato pravda takto výstižnou ilustraci zasloužila a zda bylo nutné ten obrázek ochotně předvádět před udivenými zraky budoucích evropských partnerů.