Ljuba Václavová dokumentaristka

Děti přežily ve sklepě. Válečnou hrůzu prokřičely a proplakaly a ještě dnes, po třech letech, se v noci strachy budí.

Bratříčkovi Iskhanovi byly tehdy dva roky, nepamatuje se na válku, na útěk s rodiči a sourozenci z Čečenska, ani na narození bratra Imrana, který přišel na svět před třemi roky, v utečeneckém táboře.

Všechny ty čečenské děti mají pro nás podivná jména, ale už mluví česky, Ty, které chodí do školy, se dobře učí, od většiny našich dětí se neliší, jsou poslušné a ukázněné.

Život v táborech pro uprchlíky není lehký: jsou tu stovky lidí různých povah, lidí, kteří měli rozdílné důvody k odchodu ze své země.

O jejich dalším osudu rozhodují ministerští úředníci. Rozhodují od stolu, po jediném pohovoru, bez znalosti životních postojů žadatelů i problémů země odkud žadatelé přišli. Rodině, o které mluvím, ministerstvo žádost zamítlo.

Kdo ale pomůže právě Čečencům? Co o nich víme? Novináři - až na malé výjimky - se tématu Čečenska nevěnují

Rodiče se podle zákona odvolali, a tak prozatím zůstávají v táboře. Dostávají třikrát denně najíst ve společné jídelně, mají svou místnost, záchod na společné chodbě.

Jsou za to upřímně vděčni, jen by rádi pracovali. Dělali by cokoli - jsou zvyklí na těžkou práci a pokud by jim někdo dal zaměstnání a střechu nad hlavou, mohli by tu zůstat.

Kdo ale pomůže právě Čečencům? Co o nich víme? Novináři - až na malé výjimky - se tématu Čečenska nevěnují.

Podpisové archy akce Lidskost pro Čečence, která žádá vládu, aby pobyt utečenců z Čečny legalizovala formou dočasné ochrany - tak, jak to kdysi stát udělal pro uprchlíky z války v Bosně -, už podepsaly stovky lidí, včetně předsedy Senátu. Přesto se o ní v novinách nepíše.

České obecné mínění zní: Čečenci jsou mafiáni a k tomu ještě teroristi. Kdo z nás tuší něco o jejich historii? Kdo ví, že carské Rusko se po tři staletí snažilo ten malý kavkazský národ zlikvidovat válkami i hladomorem, protože to byla jedna z cest k ovládnutí celého Kavkazu?

Kdo ví, že na Stalinův příkaz došlo v kruté zimě 1944 k násilnému transportu Čečenců do Kazachstánu? Ti, kteří přežili, se za Chruščovovy vlády vrátili do Čečny - ale už ne do svých domů a na svou půdu, protože jejich majetek jim Rusové zabavili.

Na území Čečenska jsou velká naleziště ropy a i proto muselo zůstat v Ruské federaci. O svobodu bojuje už deset let. Z národa, který měl třičtvrtě milionů lidí, polovina uprchla, více než sto tisíc Čečenců zahynulo a země je téměř zničená.

Dnes tam ještě bojuje přibližně pět tisíc čečenských ozbrojenců a Rusko má v Čečně přibližně sto dvacet tisíc vojáků.

Když se ale dívám na své čečenské přátele, uvědomuji si, že citované údaje pro mne nejsou zas tak moc důležité. Jsou to dobří lidé, uznávají stejné životní hodnoty jako já a měli by mít právo zůstat v mé zemi, jak dlouho budou potřebovat.

A pokud by se rozhodli zůstat celý život, bylo by to dobře pro obě strany. Získat dva slušné mladé lidi a pět chytrých a velmi dobře vychovávaných dětí - to by nás v době, kdy vymíráme, mělo těšit.

Tohle všechno ale vím já, protože jsem je osobně poznala. Jak asi rozhodne úředník, který na můj dotaz "proč kvalitní přistěhovalci z Čečny nedostávají azyl?" odpovídá: "Protože v Čečně už válka není. Měli přijít dřív".

"A kolik jich během těch deseti let přišlo a kolik z nich azyl dostalo?"

Říká, že to se nedá zjistit. Čečenci totiž mají v pasech zapsáno: národnost ruská.