Miloš Doležal básník

Široko daleko poslední sedlák své generace. Ročník narození 1915. Dříč, který celý život ohýbal hřbet na poli, nikoli však před bolševickými zupáky. Před válkou mu stavení rukou závistivého souseda vyhořelo - do roka je dokázal znovu pozvednout.

Po únoru mu všechno vzali a po čtyřiceti letech zase vrátili - říká tomu "vratká rovnováha dějin", mávne rukou a prohodí "uvidíme co dál."

Všichni samotáři a samotářky, kteří v tomto koutě světa žili a které jsem rád obcházel, už pomřeli. Zůstal jen strejka. Jako dub. Před deseti lety jej přepadli dva chlapi, vydávající se za obchodníky s prádlem.

Občas něco prohodí, co se podobá zprávě z kroniky nebo básni v próze. Třeba: "To byla zima 1929, konec února, mráz třískal světem

Nejdříve udusili psa v igelitovém pytli a pak strejkovi vychmátli všechny úspory, které šetřil na vlastní funus. Tehdy jsem mu říkal: "To je znamení! Nemůžete ještě umřít! Musíte tu být nejmíň deset let, aby jste si na poslední cestu mohl znovu našetřit." Mávl rukou a procedil: "Uvidíme".

Minulý týden jsem ke strejkovi dojel na běžkách. Otevírám vrata - a vše při prastarém: dvůr do čtverce, dvůr pod sněhem, dvůr plný zvířecích stop. Ze chlíva do studeného ovzduší vlají horké chuchvalec výparů.

Sekera zaseklá ve špalku. Hromada žlutavých štěpin. Kamenné prošlapané schody, zápraží, hrnce, košťata a huňatý vlčák. Poznává mně a packou otevírá dveře domu. Vstupuji a uvnitř u kamen - strejka v beranici. "

Tak tě vítám a posluž si u nás," ukazuje směrem ke stolu, kde leží čerstvé domácí uzené. Popíjíme pak studené víno. V kuchyni ještě stojí kredenc a postel, do které teď hupsl pes. Je to však postel památečná - strejka se v ní narodil a hodlá v ní i umřít.

Strejka přikládá do kamen a oheň mu osvětluje tvář a ruce a celá scéna mi připomíná Mojžíše zírajícího se do hořícího keře. Pod dojmem toho světelného úkazu si všímám jeho tváře, úzké a hubené, pevného nosu a vystouplých lícních kostí. A očí netěkavých, upřených.

Občas něco prohodí, co se podobá zprávě z kroniky nebo básni v próze. Třeba: "To byla zima 1929, konec února, mráz třískal světem, 39 stupňů pod nulou. Flusls a hned ti to přimrzalo na rtech!"

Než odejdu, strejka mi do sklínky naleje vrchovatě kořalky, abych se prý ve světě neztratil. Chrstnu obsah štamprle do sebe: "Strejko, a co svět, ten se neztratí?"

Mávne rukou: "Ale já už viděl tolik lidí přicházet a vodcházet, zažil komunisty i fašisty, všichni si na svět dělali nárok a brousili zuby, a vidíš - stejně se to nikomu z nich nepovedlo!"

Vstane, do ohně přiloží suková polena a pokrčí rameny: "No, uvidíme."