Jiří Peňás literární kritik

To je zvláštní chvíle v životě cyklisty, když najednou se jeho ekologický a zdánlivě neškodný vehikl promění v tank s velkou ničivou silou.

Řidítky jsem právě rozbil auto?! Kdybych měl kopí nebo kdybych do něj vrazil hlavou, tak bych to chápal, ale tohle?

Příkopy jsou na chvíli neprůjezdné, lidé se zastavují a se zájmem obhlížejí nezvyklou srážku. Já tam stojím s omluvným výrazem: no to víte, kolo… To je hned.

Z auta vystoupí mladá tmavovlasá žena, hledí překvapeně a její hezká, zdá se mi že exotická tvář je bledá. 'Promiňte, promiňte,' blekotám, 'je mi to líto'. Tvářím se provinile, zároveň jaksi povzbudivě.

'Jak jste to udělal? A nestalo se vám něco?' ptá se ta žena a je poznat, že čeština není jejím rodným jazykem. 'Zavoláme hned policii, všechno vám nahradím.' 'Ano, to udelejte,' říká ona.

V té chvíli se můj zájem o vlastně směšnou kolonehodu přesouvá na tu ženu. 'Spěchala jste někam?' ptám se jí připitoměle. 'Ano, za detmi.'

'To je mi líto,' opakuju už zase. 'Mate stetí, že tu nebyl můj manžel. Ten by se zlobil.'

'To chápu, já mám také štěstí, že jsem narazil zrovna na vás,' snažím se vtipkovat, ale cítím, že to zní vlezle.

Čekáme na policii a mezitím ta žena telefonuje. Mluví jazykem, o kterém nemám tušení, kam ho zařadit. Policie nejede, jí je zima a já vedle stojím jako trouba. Osmělím se po několika minutách.

'Jakým jazykem jste to mluvila?' 'Paštu,' řekne stroze. 'Paštú!? Tak se přece mluví v Afghanistanu!' 'Vy to víte? To neví moc Čechů.'

Zamlčím, co se mě hned napadá: jak to, že nemá čádor, jak to, že řídí auto a bez manžela a vůbec, že tu se mnou stojí jen tak, na ulici. Ale vykoktám: 'A kde jste se tu vzala, v Čechách?'

'Odešli jsme kvůli válce, můj otec byl ministr školství.' 'Za komunistů?' 'No, oni nebyli moc komunisti, trochu...'

Nechci ji uvádět do rozpaků a tak řeknu: 'Asi pořád lepší než Talibani. Naštěstí jsou taky pryč.'

'To jo, ale teď je to horši. Za Talibů byl pořádek. Za nich si nikdo nedovolil krást a loupit.' Taky si tam asi ženy nedovolily jezdit samy autem, chce mi říct, ale to neřeknu.

'Takže jste odešli ještě, když tam byli Rusové, za toho prezidenta Nadžibuláha, vzpomínám si, že se tak jmenoval...'

'Ano, ale Nadžibulah byl taky strašný. Bratr mého muže byl mučen, půl roku byl držen ve věznici v díře a nemohl se ani pohnout.'

Nevím, jak dál v tom rozhovoru pokračovat a tak chvíli jen mlčky stojíme a čekáme na policisty. 'A v Čechách se cítíte dobře?' řeknu. 'Jo, jste trochu egoisti, ale jinak se to dá. Když Češi neví, odkud jste, tak je to dobry.'

Už zase mlčím. Nabídnu jí cigaretu, ale jen symbolicky, protože správně vím, že odmítne. 'A nezlobíte se, že jsem vám rozbil to sklo?' 'Ne, dobry. Budete ale asi muset platit.'

Policisté konečně přijedou. Hledí na rozbité a sklo a nevěří, že jsem to udělal pouhými řidítky. 'Volkswagen Polo, to vás bude stát takových osm tisíc.'

Polknu a rezignovaně pokrčím rameny. Podívám se na tu jemnou ženu a říkám si, že to vlastně nedopadlo tak špatně.