Ondřej Štindl analytik BBC

Ani nedávná dohoda ministrů Bohuslava Sobotky a Pavla Němce nakonec nebude znamenat nějaké vykročení z tradičního rámce mnohých slov a poněkud nepřítomných skutků - byla to dohoda s životností i na české poměry jepičí.

A pohotovost, s níž se Bohuslav Sobotka z té dohody snaží vycouvat, relativizuje jeho reputaci vycházející hvězdy sociální demokracie.

V okamžiku, kdy je před stranou reálná perspektiva prohraných voleb, se ČSSD chová spíš jako shluk náhodně sebraných jedinců Ondřej Štindl, BBC

Nakonec je ale současné pnutí, které problém nájemného v české vládní koalici způsobil, svým způsobem logické.

Špidlova sestava stojí před problémem, který je dost možná nad její síly, přičemž pouto, které až dosud kabinet drželo pohromadě, se rozvolňuje. Tím poutem bylo vědomí, že pro zúčastněné politické síly fakticky neexistuje jiná alternativa než právě toto spojenectví.

Platilo to o sociální demokracii pod vedením Vladimíra Špidly, nepřijatelného pro občanské demokraty i komunisty, pro lidovce za časů Cyrila Svobody, který byl ve vztahu k parlamentní opozici v prakticky stejném postavení. Situace se ale mění.

O tom, jak se po nástupu Miroslava Kalouska do funkce předsedy KDU-ČSL změnila váha jeho strany, již bylo napsáno mnoho. O Kalouskovi se prostě ví, že v té současné vládě se svou stranou nakonec být nemusí, a proto se kolem něj chodí po špičkách.

Rýsující se krach dohody o nájemném a o víkendu opatrně ohlášená možnost kandiatury Stanislava Grosse do čela strany, zdá se, nasvědčují, že sociální demokracie se svým způsobem vydává na podobnou cestu jako lidovci.

Jako by si ČSSD - nebo její část - chtěla uvolnit ruce pro jiná politická spojenectví. Způsob, jímž se to děje, samozřejmě vykazuje jistá místní specifika.

ČSSD ústy svého předsedy mnohokrát vyjádřila odhodlání udělat třeba i nepopulární kroky k ozdravení českého ekonomického prostředí.

Je proto trochu paradoxní, že skutečnost, že ty nepopulární kroky straně na popularitě nepřidaly, uvnitř strany vyvolal paniku. O dohodě se hovoří jako o asociální či nedostatečně sociálně demokratické.

Ve skutečnosti ale ČSSD trpí především tím, že v ní neexistuje nějaká dohoda ohledně toho, co vlastně sociálně demokratické je.

Strana jako by stále byla formována dědictvím Miloše Zemana, který ČSSD kdysi slepil z nesourodých prvků a fakticky vydupal ze země díky tomu, že jí slíbil příslovečný "vstup do vlády hlavním vchodem".

V okamžiku, kdy před stranou je reálná perspektiva prohraných voleb, se sociální demokracie chová spíš jako shluk náhodně sebraných jedinců.

Je příznačné, že v takové chvíli její významná část upíná naděje ke Stanislavu Grossovi, který není symbolem nějakého programu - právě naopak. Z programového hlediska představuje prázdný list, na který je možné napsat cokoliv.

Možná právě to "cokoliv" a také s "kýmkoliv" vnímá ČSSD jako nosný program do příštích časů.