Adam Drda analytik BBC

Česká sociální demokracie z nich má evidentně hrůzu: podle posledních průzkumů ji podporuje jen asi o dvě procenta víc sympatizantů, než komunisty, pro opoziční ODS chce hlasovat zhruba dvojnásobek lidí.

Existuje spousta důvodů k předpokladu, že ČSSD v "eurovolbách" skutečně čeká porážka. Především velmi záleží na účasti, která se odhaduje na slabých třicet až čtyřicet procent. Z toho vyplývají lepší vyhlídky stran s tzv. disciplinovanými voliči, tedy komunistů, ODS a možná ještě lidovců.

K volbám půjde vyšší procento mladších vzdělaných lidí, kteří o Evropské unii něco vědí a většinou nepatří k levici - to opět hraje pro ODS.

Pak je tu nedůvěra vůči unii, částečně vystavěná nacionalistickým politickým strašením a čerstvě posilovaná posledním evropským vývojem - například tím, že čím dál víc unijních zemí vyhlašuje proti nováčkům diskriminační přechodná opatření.

To opět pomůže ODS, která se profilovala jako hlavní ochránce národních zájmů, v poslední době poněkud zmírnila šovinistickou rétoriku a její kritika unie se stává věcnější. Naproti tomu sociální demokraté nejsou schopni "na Evropu" reagovat jinak, než zaprášenými frázemi, které snad měly opodstatnění před pěti lety.

Zmínit je třeba i to, že ČSSD jde do voleb v polovině funkčního období vlády, což vždycky znamená nevýhodu, a že jde do voleb v situaci, kdy prosazuje fiskální reformu, jejíž mediální obraz je mnohem horší, než její skutečný dopad na obyvatelstvo.

Za normálních okolností by neúspěch v evropských volbách nemusel pro sociální demokraty znamenat katastrofu. V politice jde přece v první řadě o to, co dobrého se podaří vytvořit a prostě se stává, že když se vláda soustředí na konkrétní nepopulární úkol, opozice z toho těží.

A aniž by jeden chtěl Evropu podceňovat, volby do domácího poslanecké sněmovny jsou pro české politiky desetkrát důležitější - a ty se konají až za dva roky.

Jenomže české okolnosti normální nejsou: ČSSD je nesourodá, rozhádaná strana, která se zmítá v zápasech o vliv, v níž existuje jen o něco málo méně představ o politice, než je poslanců, a která od chvíle, kdy ji dal Miloš Zeman dohromady, postrádá jednotící ideu.

Pro takovou stranu znamenají každé volby hrozbu otřesu: když dopadnou špatně, vždycky se najde někdo, kdo se toho pokusí využít k převratu a obrátit celé společenství vzhůru nohama.

K tomu se obvykle spojí s lidmi, kteří mu nejsou příbuzní politickým myšlením, ale momentálním mocenským zájmem. Když společně dosáhnou cíle, začnou se prát mezi sebou - a tak to jde pořád dokola, úroveň politické práce se tím neustále snižuje a tím i možnost, že se najde člověk, který by stranu přesvědčil a inteligentně vedl. Zpravidla to skončí buď rozpadem, nebo drtivým poklesem preferencí anebo příchodem autoritativního populisty.

Nedosažitelné cíle

Výše popsanou tezi lze ilustrovat na příkladech.

Místo aby se sociální demokraté snažili zvrátit pověst nevypočitatelného spolku, u něhož se nikdy přesně neví, kdo za co ručí a kdo o čem a jak rozhodne, místo aby se snažili vyjít z "eurovoleb" s co nejmenší ostudou, začali si klást nedosažitelné cíle.

Poustějí do novin zprávy, že pokud strana v červnu propadne, bude se měnit předseda.

Čím dál víc funkcionářů zdůrazňuje, že ČSSD je v krizi. Šéf středočeské pobočky Richard Dolejš vypracoval materiál, z něhož v pátek promptně citoval deník Právo a v němž se soudí, že Vladimíra Špidlu by měl nahradit ministr vnitra Stanislav Gross - bůhví proč považovaný za jakousi partajní spásu.

Šéf zahraničního poslaneckého výboru Vladimír Laštůvka ve stejný den ve stejném deníku jmenuje další čtyři potenciální vůdce. Sociální demokraté pronášejí stovky výroků, v nichž se Špidlovi doporučuje, aby se choval jako sebevrah, to jest aby ve vládě de facto přestal respektovat koaliční partnery, bez nichž kabinet nemůže existovat.

Souběžně s tím, jak panika roste a premiér a jeho stoupenci slábnou, obnovila ČSSD po jistou dobu potlačované "nadbíhání lidu". Dostala strach, že kvůli reformě veřejných financí přijde o voliče, a tak jedna úlitba následuje druhou.

Stanislav Gross zavelel "dolů z koní a mezi lid", což se v praxi okamžitě projevilo například tím, že ministr financí Bohuslav Sobotka, který se původně dohodl s Unií svobody a lidovci na velmi umírněné deregulaci nájemného, tuto dohodu popřel a začal mluvit o ještě mírnější verzi.

Regulace činží v současné podobě je přitom absurdní postkomunistický přežitek, který nejen dusí trh s byty, ale zároveň nutí majitele domů - tj. "boháče" - aby svým majetkem dotovali ty, kdo dům či byt nevlastní, tedy de facto suplovali sociální pomoc, která náleží státu.

Nikdo nečekal, že by se regulace úplně odbourala, ale dalo se čekat - řečeno českým politickým jazykem - alespoň "zmírnění křivd".

Ještě výmluvnější jsou Sobotkovy páteční výroky o tom, jak mají vypadat příští daňové úpravy a úlevy. Hrubě řečeno, ČSSD chce zrušit možnosti některých odpisů od základu daně, a nahradit je slevami, které jsou údajně "sociálně spravedlivější".

V praxi to znamená, že zatímco teď si například úlevy na dítě a manželku v domácnosti odečítá člověk od základu, pro příště by měl mít fixní odečet, ale nikoli od základu, nýbrž od vypočtených daní - třeba šest tisíc korun za jedno dítě. To podporuje ty, kdo vydělávají málo a znevýhodňuje ty, kdo jsou bohatší.

Nejde ani tak o praktický dopad oné věci, ale spíš o populistickou ideologii "pseudorovnosti", z níž se vychází. Sobotka prohlašuje, že stávající systém je nespravedlivý, protože lidé s velkými příjmy si mohou odečíst víc peněz než lidé chudí.

A dodává: "na dítě v chudé rodině si dosud rodič mohl uplatnit třikrát až čtyřikrát nižší částku než rodič dítěte, které má to štěstí a žije v rodině, která má vyšší nebo nadstandardní příjmy."

Tedy stará známá představa, že sociálně spravedlivé je bohatým brát a chudým dávat. Stát to už ale v praxi dělá: lidé s velkými výdělky jsou ve vyšší daňovém pásmu.

Navíc je tu skyt komunistický předpoklad, že bohatec je osoba amorální: když si dobře žije, je třeba mu zatnout tipec nebo mu život aspoň trochu zkomplikovat.

Prakticky vzato, když se postavíte na vlastní nohy a pracujete patnáct hodin denně, máte za po mít podle Sobotky horší podmínky než váš soused, který jde na pár hodin do úřadu.

Když hodně pracujete, aby se vaše děti měly hodně dobře, máte za to být od státu odměněn tím, že budete dotovat ještě sousedovic děti.

Lidé si nejsou absolutně rovni - mohou si být rovni před zákonem a v šancích, které dostanou, ale nikdy si nebudou rovni ve schopnostech, v inteligenci či v pracovitosti.

Racionální vláda si váží těch, kterým se daří a snaží se o to, aby se jim dařilo ještě líp - z prostého vědomí, že čím lépe se jim povede, tím víc odvedou na daních a tím lépe pak stát bude moci pomáhat těm, kdo jsou na tom špatně. Sobotka - a ČSSD jako celek ale těmto lidem vzkazují, aby se měli na pozoru.

Slovy ekonoma Tomáše Ježka: "Klíčovým problémem reformy veřejných financí je, že vláda nepřemýšlí, kudy chodí, jak to udělat, aby mohly lépe dýchat a růst podniky, v nichž se bohatství vytváří. Zejména ty malé a střední, které zaměstnávají 60 procent všech ekonomicky aktivních lidí..."

"Socialisté jsou osudově uvězněni do své chybné představy, že jádrem ekonomického problému je přerozdělování... je to postoj těch, kteří po bohatství vždy jen závistivě pošilhávali a usilovně přemýšleli, jak si z něj někde nějak kousek uštípnout..."

Škoda. Ještě nedávno se zdálo, že reforma bude vycházet z racionálnějšího a spravedlivějšího základu.