Jiří Dědeček básník a písničkář

A dokud nezačne pátrat po jiných důvodech, skoro by se mu chtělo prohlásit, že to s resortem nebude tak zlé, jak se nám pokoušejí namluvit nezodpovědní žurnalisté.

Jednou jsem se zeptal zdravotní sestry, jak se mnou bude dál nakládáno, co mě čeká. Ona se zamyslela a pak bezelstně pravila: "No, myslím, že teď už vás nečeká nic pěkného."

Filozoficky nahlíženo není ta věta špatná. Sudičky by ji měly šeptat dětem v kolébce, učitelé opakovat žáčkům už od první třídy vždy na začátku roku, jistě i na svatbách by našla své místo, mohla by zkrátka s člověkem kráčet celý život.

Fakt, že celý systém za ta léta "řízení" ještě nezkolaboval, je vlastně největším zázrakem českého zdravotnictví

Snad jenom ten pacient je špatným adresátem. Pokud ovšem není ta věta povzdechem nad celým českým zdravotnictvím.

Vzpomínám si na jednu scénu z druhořadého amerického filmu: nějakého pobudu srazí auto, sanitka ho odveze ho do "Hollywoodské všeobecné".

Lehce potlučený bezdomovec, o jehož zdravotní pojistce raději nehovořit, navíc s alkoholem v krvi, leží tam pak v luxusním pokojíku, který zdaleka a ve všech parametrech předčí náš draze zaplacený "nadstandard".

Slyšel jsem v rozhlase rozhovor s ministryní zdravotnictví. Když jsem potlačil lítost a nelibost nad tím, že ctižádostivý novinář tak trápí nějakou hodnou paní, musel jsem si přeci položit systémovou otázku: proč vlastně tohle ministerstvo ještě žádná vláda nevzala vážně?

Jako by se všechny řídili heslem: "Je-li možné nějakou chybu udělat, je třeba se jí dopustit i za cenu nejvyšších obětí!" Řekl bych, že v případě českého zdravotnictví bude tohoto cíle brzy dosaženo.

A vzdoruje-li resort přesto snaze všech dosavadních zdravotních ministrů natolik, že nevyrábí pouze mrtvoly jako na běžícím pásu, pak je to asi jedině tím, že pro většinu doktorů léčit není zaměstnání, ale povolání. Jak dlouho se na to ovšem lze spoléhat?

Jedno moudré hospodské rčení praví: Když nejde o život, jde - všakvíteoco… Viděl jsem minulý týden na Febiofestu dokument belgického režiséraThierryho Michela o jedné africké nemocnici, kde kromě soucitu může se pacient spolehnout jedině na zázrak.

Když si na to vzpomenu, jsem rád, že mohu jako pojištěnec sedět svou frontu v Motole. Vždyť fakt, že celý systém za ta léta "řízení" ještě nezkolaboval, je vlastně největším zázrakem českého zdravotnictví.