Tereza Brdečková publicistka a filmová kritička

Zdá se, že jediné, co v klubu chybí, je pořádná facka na uvítanou pro každého návštěvníka. A také jídelní lístek jistě vypadá jinak než ve skutečném Gulagu.

Majitel klubu svůj cynismus vysvětluje docela vtipně: v Rusku se může každý občan dostat velmi rychle do vězení a není od věci si to občas připomenout.

Jeden mladý návštěvník se ovšem vyjádřil, že klub mu celkem nic nepřipomíná, že to je prostě prima nápad. Nepochybně je mluvčím mnoha vrstevníků. Ti nejsou o nic horší než kdokoliv jiný - ale zřejmě mají málo informací.

Pro vnuky těch, kdo v Moskvě každou noc tajili dech hrůzou když slyšeli vrzat výtah, pro potomky miliónů umučených a popravených, je zřejmě peklo stalinské éry zábavná exotika. To jsme to dopracovali.

Jsme prostě tak slušně vychovaní, že o zločinech komunismu už radši nemluvíme. Pokoušíme se na ně zapomenout a možná se nám to podaří

Kázat ale nemá cenu. Zkusme si představit, že by v centru Varšavy někdo otevřel klub Osvětim, nebo v Berlíně vyhlídkovou restauraci Mauthausen. Ostatně na místě nezáleží.

Utrpení a smrt svádějí mimo jiné k černým vtipům, a černý humor je jistou obranou a může být životodárný - jenomže člověk si právo takhle vtipkovat musí zasloužit. Morální právo otevřít si klub Gulag by snad mohl mít jen bývalý vězeň, a tak tomu v Moskvě asi není.

Po druhé světové válce byl nacismus postaven mimo zákon a proběhly norimerské procesy. Díky tomu máme dnes na válečnou tragédii celkem jednotný názor.

Vtipy o vyhlazení Židů a o koncentračních táborech považujeme za urážku všech obětí. Od komunistických zločinů se bohužel po roce 1989 nikdo příliš nedistancoval a jedním z důsledků je i existence klubu Gulag v Moskvě.

Na jednu stranu je to opravdu jen špatný vtip. V Rusku se prostě dějí věci, které by se jinde stát nemohly - příkladem je zásah proti teroristům v muzikálovém divadle, kde policejní jednotka pro jistotu zahubila i část publika.

Jestliže by někdo v Praze chtěl otevřít například pivní sklepení ve stylu uranových dolů, asi by přece jenom narazil.

Částečně pro nemístný cynismus, ale především proto, že o minulosti většina Čechů nechce nic slyšet - tedy nic, co by je rušilo. I bez klubu Gulag jsme postiženi ztrátou historické paměti a naše vůle vyrovnat se s minulostí se rovná nule.

Děti se ve škole většinou nedozvědí, že minulý režim byl od kořene zločinný. Netuší, kolik popravených bylo u nás a proč, kolik lidí zastřelili na hranici, ani kolik věznic a táborů vyrostlo kolem malebných českých měst.

Bývalí političtí vězni nejsou pro naši společnost hrdinové, kteří se vzepřeli, ale přítěž. Sám prezident republiky dnes otevřeně vybízí, abychom minulost nechali spát.

Jsme prostě tak slušně vychovaní, že o zločinech komunismu už radši nemluvíme. Pokoušíme se na ně zapomenout a možná se nám to podaří. To je ovšem nejlepší způsob, jak je tak trochu omilostnit a třeba i legalizovat. Proto si nakonec říkám, že ten moskevský klub určitý smysl má.

Možná by nakonec nebylo od věci nějaký ten klub Mojmír nebo Mírov otevřít i u nás. Za současného stavu diskrétního předstírání, že minulá éra byla jenom taková lapálie, která nestojí za řeč, bychom tu měli aspoň o čem diskutovat.