Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Viktor Šlajchrt kritik a redaktor časopisu Respekt

Pojem tunel má básnickou sílu. Vidíme solidně obezděnou díru plnou tmy, kudy kdovíkam mizí nedozírné hodnoty.

Zvučný je rovněž pojem tunelář. Zní snad ještě lépe než keťas, šmelinář či vekslák, jak byli označováni pochybní podnikatelé za minulých režimů.

Společnost stíhá tuneláře opovržením, které se rozšířilo na celou soukromokapitalistickou sféru. Co podnikatel, to zloduch, míní moralisté.

Tunely se ovšem tu a tam vyskytují i v hájemství morálky. Před několika lety byl kupříkladu přistižen přední český teoretik morální filosofie, když cizí text vydával za svůj.

Nyní totéž v mnohem větším rozsahu potkalo člena Nejvyššího soudu, tedy předního funkcionáře praktické morálky. Ten od svých kolegů údajně opsal na sto padesát stránek odborných textů a zveřejňoval je pod svým jménem v odborných časopisech.

Vlastně se mu ani nedivím - psaní je dřina. Spisovatele pozdní měšťanské éry často přepadal stud za bílý límeček a dlaně bez mozolů. Aby se připodobnili dělníkům, líčili barvitě, jak den co den v potu tváře zápasí s nepoddajným materiálem, obtíženi navíc břemenem odpovědnosti.

Ve srovnání s hospodářskými tunely je finanční zisk z vytunelovaných textů zanedbatelný

Takové pasáže jsem si nejraději pročítal v dobách, kdy jsem se živil manuálně. Celé dny jsem třeba prosíval písek, házel jej lopatou do míchačky na beton a s úsměvem myslel na Thomase Manna, jak z něj lil kdysi pot při podobné práci se slovy.

Úsměv se vytratil, když mi osud po letech dopřál, abych se také živil psaním, byť jen žurnalisticky efemérním. Zatím jsem se přitom sice nikdy pořádně nezpotil a místo mravní odpovědnosti mne spíš drtí termíny, po celodenní práci však stejně padám únavou a zjišťuji, že i mozek může mít bolestně namožené svaly.

Když se probouzím do dne, kdy mám sepsat zábavný fejeton, dolehne na mne hluboká beznaděj. "Copak ty, ty máš lehké pero," slýchám večer v kavárně. Profesionála ve mně těší, že to tak vypadá, ale duše tiše skučí.

Ve srovnání s hospodářskými tunely je finanční zisk z vytunelovaných textů zanedbatelný, jenže v hájemství morálky je tím pravým kapitálem prestiž. A k té literární výkony nepochybně dopomáhají.

Nikterak se nad tím nepohoršuji. Různé triky na pomezí švindlu nalezneme v každém oboru lidské činnosti. Zaujal mne spíš vztah českých duchovních autorit k literární práci. Píšou, píšou, až se dopíšou k postu, pak odhodí pero a panují.

Lze si představit, že by cizí text kradl takový Heidegger? Vždyť by chudák ani neměl komu, aby se to okamžitě nepoznalo.