Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Zdeněk Lukeš historik architektury

Nedávno jsem byl v Znojmě - starobylém městě na česko-rakouských hranicích. Kdysi to bylo místo styku dvou kultur a také jedno z měst, která velmi zbohatla na konci 19. století.

A tak se tu vedle malých předměstských domků tyčí nikdy nedokončené bloky honosných vídeňských činžáků a stojí tu rovněž půvabné bohatě dekorované divadlo, které svými miniaturními rozměry připomíná spíš dětskou scénu.

Znojmo má ovšem také krásné náměstí, zámek a slavnou románskou rotundu. V období komunismu došlo k drastickým zásahům do struktury města.

Kde to šlo, vyrostly paneláky, na historickém náměstí se objevilo naddimenzované nákupní centrum a ani jméno jeho projektanta - proslulého Bohuslava Fuchse - nic nezmění na faktu, že tahle stavba ve stylu příznačně nazvaném "brutalismus" sem nesedla.

Naštěstí ne vše bylo zničeno a tak mnoho krásných starobylých domů je postupně opravováno. Podařilo se vyřešit i problém přístupu k přemyslovské rotundě přes areál pivovaru - vznikla impozantní vyhlídková cesta.

Nedaleko od zámku stojí bývalý minoritský klášter, místo, které donedávna sloužilo armádě. Totálně zdevastovaný objekt byl opraven a nyní zde sídlí muzeum.

Současně je v přízemí školní jídelna. A právě kvůli kombinaci těchto dvou zdánlivě se vylučujících funkcí proběhly rozsáhlé diskuse: může být v objektu, který obývá bohulibá kulturní instituce, také něco tak přízemního, jako je kantýna, byť je tu i kavárna pro návštěvníky? Děti přece všechno zničí, neboť si ničeho neváží…

Nestalo se, jídelna je tu dva roky a vše funguje. Je to dáno i tím, že zařízení je na úrovni, i když nijak luxusní. V bývalém refektáři by se ostatně umakartové stoly nevyjímaly právě nejlépe.

Děti se tu chovají dobře a nejdůležitější je, že se už od útlého mládí nacházejí v mimořádném prostředí. Většina jich bydlí na sídlišti v paneláku, o to cennější je právě fakt, že mohou přijít do kontaktu s výjimečnou architekturou.

Experiment se prostě vydařil. Jiné stavby takové štěstí neměly. Proto jsou dnes prázdné a bez života, jako třeba barokní klášter ve Velehradě, z něhož byl vystěhován ústav pro mentálně postižené. V barokním bludišti se stovkami metrů chodeb se dnes plouží několik mnichů.

Takových památek máme desítky, patří sem například pevnostní města opuštěná armádou - Terezín a Josefov. Umírají, neboť jim zatím nejsme schopni vdechnout nový život.

Ve Znojmě je ještě jeden klášterní areál - známá Louka, což je památka prvořadého významu. Kdysi jsem tam byl hostem na akci mladých výtvarníků, kteří se snažili objekt zdevastovaný armádou oživit výtvarnými díly.

Na krátko se jim to sice podařilo, ale řešení to není. Město teď chce na sousedních pozemcích postavit aquapark. Ani to není východisko, neboť takové využití je nedůstojné.

Na výše uvedených příkladech je zřejmé, že hranice mezi vhodnou a nevhodnou náplní je někdy vágní a subjektivní. Památka by ale nikdy neměla sloužit jako kulisa pro atrakci.