Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Den obětí holocaustu si letos Češi připomenou koncertem v pražské Státní opeře, kde v úterý premiéře zazní zhudebněné básně dětí z terezínského koncentračního tábora.

Holocaust očima českých dětí

Oratorium s názvem "The Song of Terezín" zkomponoval v 60. letech ve Spojených státech skladatel Franz Waxman (1906-1967), který opustil Rakousko v době nacistického teroru.

"Toto dílo věnuji památce dětí, které prošly koncentračním táborem Terezín, ale především těm, jejichž básně jsem zhudebnil.

Jejich výmluvnost a představivost byly důležitým zdrojem inspirace a jejich statečnost bude věčným vzorem pro celé lidstvo," uvedl Franz Waxman.

V České republice půjde o premiérové a jediné provedení, na kterém se podílí kolem dvou stovek zpěváků z několika sborů. Popud k provedení oratoria daly rakouské politické a občanské kruhy.

Nikoliv idyla, spíše útěk

Autorkou jedné ze sedmi zhudebněných básní je Alena Synková. Napsala ji ve svých patnácti letech v Terezíně s názvem a věnováním "Olze":

Slyšíš, už houká lodní siréna
musíme odplout
do neznámých přístavů
slyšíš už je čas.

Poplujem hodně daleko
sny se stanou skutečností
ó sladké jméno Maroko.
Slyšíš, už je čas.

Vítr zpívá píseň dálky,
dívat se jen do nebe
a myslit na fialky.
Slyšíš,
už je čas.

Alena Synková, dnes Munková, bydlela v Terezíně v dětském, respektive dívčím domově.

"Musely jsme už pracovat, povinnost byla, tuším od dvanácti let. A po práci v čisticí koloně nebo zemědělství jsme se tajně věnovaly učení."

V Terezíně bylo podle svědectví Aleny Munkové hodně učitelů. V těchto tajných chvílích vzpomínali a toužili vrátit se domů. Psali na nedostatkový papír nebo kreslili.

Skladatel oratoria si vybral ke zhudebnění na první poslech idylické obrázky. Eva Munková by je idylickými nenazvala:

"Nejintenzivnější pocit byla touha po domovu. Přerušení této životní etapy se projevilo v obranné reflexi u dospělých i u dětí."

"Přestupní stanice"

Strach byl podle Aleny Munkové znát v celém městě a byl v Terezíně základním fenoménem, čím byly děti starší, tím byl větší.

"Nejvíc jsme se báli, abychom se nedostali do transportu," říká Munková.

Terezínem prošly tisíce dětí z protektorátu, podle Aleny Munkové jich bylo až patnáct tisíc.

Děti pocházely ale také z jiných Němci obsazených území, pro některé šlo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů.

"Chyběly dostatečné informace o tom, co se děje v jiných táborech, báli jsme se, abychom se nedostali do transportu."

Bohatá terezínská kultura

Kultura v Terezíně, to nebyly jen dětské básně. Vyskytli se tu vypravěči, humoristé, zpěváci, vědci, kteří přednášeli na cimrách či při práci.

Aleně Munkové utkvěla v paměti vzpomínka na provedení opery "Brundibár" Hanse Krásy, která se i dnes hraje.

Nejintenzivnější pocit byla touha po domovu. Přerušení této životní etapy se projevilo v obranné reflexi u dospělých i u dětí

Alena Synková

V ní účinkovalo hodně dětí, řada z nich ale odcházela do transportů, takže je museli nahradit vždy jiní dětští herci.

"Bylo tu i několik koncertů, které bych nazvala falešným oknem do světa. Přijela totiž komise Červeného kříže a všechno se předstíralo," dodává někdejší dětská vězeňkyně z Terezína.

Zkušenost příliš vzdálená

Dnešní představení oratoria "The Song of Terezin" v Praze zhlédnou kromě bývalých terezínských dětí a dalších hostů i dnešní děti, žáci i studenti.

Podle Aleny Munkové jsou ale pro ně události holocaustu něčím vzdáleným:

"Nezapomeňte, že to bylo celou dobu totalitního režimu tabu. Záleží také na rodinách a na rodičích. Informace se kolikrát nedostala ani k jejich rodičům, ke střední generaci."

Pamětnice událostí z terezínského ghetta soudí, že historici popisují tehdejší dění dostatečně:

"Historii dělají hodně. Vychází mnoho knížek, hlavně pamětí. Ale málo se čte," upozorňuje Alena Munková.