Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Pavel Klusák filmový kritik a scénárista

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybník české politické reality.

Během patnácti let od převratu nabývala diskuse o zhodnocení, vyrovnání a nakládání se seznamy StB nejrůznějších podob.

Reakce těch, kteří našli své jméno v Cibulkovu bestselleru i později v oficiální listině ministerstva vnitra, se rozkládaly v široké paletě dramatických aktů i lyrickoepických textů.

Spisovatelka a vydavatelka Zdena Salivarová-Škvorecká protestující centralizovala a organizovala, jiní, kteří své zapsání nezpochybňovali, vysvětlovali s přesvědčením a nadějí, že jejich důvody spolupráce patřily k těm nejméně odsouzeníhodným.

Po celou dobu provázel seznamy spolupracovníků tajné policie vlažný postoj státních autorit: jakou váhu má začlenění v seznamu, většinou stvrzené podpisem spolupráce, to nikdy vládnoucí vrstva nadokázala jasně, jednoznačně, srozumitelně vyřknout.

Můžeme se jen dohadovat, nakolik poslanci cítí v celé věci populistické body a nakolik vidí uprostřed své práce výjimečný konkrétní čin v zastání ublížené herečky

Desítky a stovky těch, kteří se ocitli se seznamy ve sporu, prošli v minulých letech veřejným životem.

K jakési vůli po změně přiměla parlamentní zástupce až populární tvář Jiřiny Bohdalové. Její případ není krajní, radikální, vzorový: je to případ herečky, kterou do soudní síně doprovázeli fotografové a kameramani.

V té souvislosti se vynořuje úryvek z Knihy smíchu a zapomnění Milana Kundery, slova, v nichž autor překvapeně zjišťuje, jak vehementně, submisivně, s odkrytými kartami se normalizační režim bránil emigraci jiné populární tváře.

Kundera píše: 'Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott'.

Režim se změnil a s ním i mnohé z povahy politického jednání, ale citlivost na péči o hvězdy ne. Na scénu musel přijít Křemílek, Vochomůrka, Rákosníček a redaktorka doktorka Zorka Horká z dodnes reprízovaných Televarieté, aby přiměli tvůrce českých zákonů k úvaze, zda stav věcí náhodou nevolá po změně.

Můžeme se jen dohadovat, nakolik poslanci cítí v celé věci populistické body a nakolik vidí uprostřed své práce výjimečný konkrétní čin v zastání ublížené herečky, která s naivní logikou archetypálně napsané role dámy v nesnázích žádá o vyškrtnutí ze seznamu.

Vyškrtnutí jako vytěsnění, odehnání faktu z minulosti, který při troše rozvahy a sebevědomí naprosto netřeba vnímat jako vinu - aspoň v případě Bohdalové, kterou ospravedlňuje přímo dávné svědectví estébáků.

Už Václav Havel ve své divadelní hře Audience vidí setkání s 'Bohdalkou' jako živý sen Sládka, podprůměrného snílka podílejícího se na moci.

Snad je v její drobné kauze skryt nový recept pro věk pop-politiky: pro každý veřejný zájem, jenž je třeba prosadit do zákona, bude od nynějška u soudu plédovat někdo jako Miroslav Donutil, Diana Kobzanová, Leoš Mareš či Tereza Maxová.