Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Státy Evropské unie včera neschválily návrh, který měl umožnit, aby všech 734 poslanců Evropského parlamentu bralo po vstupu nových zemí stejnou mzdu - konkrétně 8 600 eur za měsíc.

Proti se postavili zástupci Francie, Německa, Rakouska a Švédska - mzdy se totiž měly vyplácet z unijní pokladny a zmíněné státy by na ně musely dávat nejvíc peněz. "Europoslanci" včetně těch českých budou tedy nadále placeni z národních rozpočtů.

Kdyby se členské státy EU na jednotném platu "europoslanců" dohodly, mohla na tom Česká republika něco málo "trhnout".

Evropské poslanecké mzdy se totiž zdaňují doma - a pokud by každý ze čtyřiadvaceti českých zástupců pobíral od 1. května oněch 8600 eur z centrální kasy, přibylo by ke státním příjmům ročně asi 24 milionů korun. Ale to je jen zajímavý detail.

Nestejné platy europoslanců jako by navíc nepříjemně symbolizovaly stav současné Evropy

Teď se situace obrací: čeští "europoslanci" budou podle všeho placeni z domácích zdrojů, ale nejdřív se tuzemský parlament musí shodnout, jakou sumu jim měsíčně přizná.

Kdyby měli zmíněných 8600 eur, tedy něco pod tři sta tisíc korun, byl by to mnohonásobek platu "obyčejného" poslance a senátora, ale i víc než má ministr, premiér a prezident.

Právě to leželo nejednomu domácímu politikovi v žaludku a v novinách se už delší dobu objevovaly výroky se závistivým podtextem: proč máme brát míň, děláme stejně hodnotnou práci, možná se dokonce budeme víc dřít.

Už z toho vyplývá, že Češi do Bruselu s nijak závratnými příjmy neodjedou - a opravdu: zatím se navrhuje buď stejný plat, jako mají domácí zákonodárci, případně 1,2 až 1,4 násobek, což dělá asi 65 000 korun.

Má to nějaké výhody? Určitě někdo řekne, že odpadnou lidé, kteří chtějí kandidovat kvůli příjmům, a ne pro to, že by byli "nadšeni pro evropskou myšlenku" a chtěli "hájit národní zájmy".

Jenomže kdo odpadne? Postavy jako je Dolly Buster nebo Viktor Kožený nelze brát vážně a na stranických kandidátkách jsou většinou politici, pro které je práce v Bruselu i tak mnohem zajímavější než setrvání v české kotlině.

Komunisté by možná mohli přijít o Vladimíra Remka, ale kdyby jakýkoli normální politik odstoupil kvůli malému platu, zničil by si kariéru.

Nevýhody jsou zato vcelku zřetelné. Za prvé se v Česku posílí debata, soustředěná na peníze a spolehlivě odvádějící pozornost od toho, co budou čeští zástupci v Bruselu dělat.

Za druhé se v Evropském parlamentu bude dál uplatňovat neprůhledná finanční politika, která umožňuje chudším poslancům, aby si nízké základní platy "dorovnávali" prostřednictvím různých náhrad, cestovních fondů a příspěvků na sekretářky či tajemníky. Uchová se tedy nedůstojná atmosféra fixlování a kličkování v předpisech.

A za třetí je Brusel velmi drahé město, pro lidi z postkomunistických států obzvlášť: určitě by tam neměli být vysíláni s částkou, která se blíží německé podpoře v nezaměstnanosti.

Koneckonců, politické strany si přece kandidáty vybíraly samy - měly si tedy zvolit takové, kteří si vyšší příjem zaslouží a u nichž je jistota, že za něj odvedou odpovídající práci.

Nestejné platy europoslanců jako by navíc nepříjemně symbolizovaly stav současné Evropy: mají určitou logiku, pokud jsou poslanci bráni jako volení vyslanci svých států u mezinárodní organizace.

Naopak logiku ztrácí, je-li evropská integrace nahlížena jako prohlubující se proces, který čím dál víc stírá hranice a kde poslanci spíš než státy zastupují evropské národy a regiony.

Po krachu jednání o ústavě se i teď potvrzuje, že první princip vítězí.