Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

Příjmy českých poslanců představují v Česku pro neposlaneckou veřejnost zdroj jakési trvalé iritace.

Pro média jsou zase osvědčeným hromosvodem pro "hněv lidu", který se nadáváním na poměry, v nichž si žijí "ti nahoře, může celkem neškodným způsobem vybít.

Stranou ponecháme analýzu té kritiky, která může být - pokud třeba požaduje, aby poslanci brali průměrný plat - nemístná a populistická, pokud se zas týká šíře poslanecké imunity a mezi zákonodárci rozšířeného a značně tvůrčího nakládání s některými náhradami - docela oprávněná.

Každopádně je ale poučné sledovat, jak se poslanci, octnou-li se v podobné situaci jako jejich populističtí kritici - tedy v okamžiku, kdy se ukazuje, že někdo jiný by mohl mít o dost větší plat než oni - chovají v podstatě stejně.

Důvod k závisti

Mnoho poslanců totiž dost pobouřeně reaguje na možnost, že ti, kdo budou zvoleni do Evropského parlamentu, možná budou mít výrazně větší plat než oni, i když budou dělat v postatě stejnou práci.

Poslanci zvažují, zda by nebylo lepší, kdyby čeští europoslanci nedostávali vysoký plat z prostředků unie, ale daleko nižší z českého rozpočtu

To pobouření jde dokonce tak daleko, že zvažují, zda by nebylo lepší, kdyby čeští europoslanci nedostávali vysoký plat z prostředků unie, ale daleko nižší z českého rozpočtu.

Zjednodušeně řečeno - český daňový poplatník by měl přispět na to, aby jeho zástupci v Bruselu nebrali o tolik více než jeho zástupci v Praze, kterým by tak zřejmě mohla vzniknout jakási citová újma.

To nedává smysl z hlediska státní pokadny, jakkoli se jedná o částky v celku rozpočtu zanedbatelné. A vlastně to nedává ani žádný jiný smysl.

Naprostá většina lidí v Česku si je jistě vědoma toho, že jejich země je ve srovnání s většinou stávajících členských zemí unie výrazně chudší.

Pokud například česká zdravotní sestra nastoupí do nemocnice v Nizozemsku, bude poměr jejího příjmu a výdělku českých kolegyň přibližně stejný jako v případě poslanců českého a evropského parlamentu. Za stejnou práci dostane daleko více peněz.

Nikoho to samozřejmě nepohoršuje a proč by také mělo. Tak to prostě v současné Evropě chodí. Snad by se s tím mohli vyrovnat i čeští poslanci.

ODS podpoří vládu

V únoru zřejmě bude sněmovna hlasovat o vyslání českých vojáků do Afghánistánu.

Hlasování, zdá se, nebude příliš dramatické - opoziční občanští demokraté totiž dali ve čtvrtek najevo, že budou-li splněny jejich podmínky - a ty zřejmě splněny budou - návrh podpoří.

ODS zřejmě nebude o vyslání vojáků do Afghánistánu natruc

V chování ODS je možné vysledovat určitý posun - v dřívějších případech podmiňovali svůj souhlas tím, že koaliční tábor ve věci projeví úplnou jednotu. Koalice přitom - stejně jako když se vysílali vojáci do Iráku - jednotná není.

Současné stanovisko občanských demokratů dává větší smysl než jejich dřívější postoje. Pro opoziční stranu je možnost nechat vládu podusit ve vlastních rozporech jistě lákavá, nicméně ohlásit, že nebudu hlasovat pro něco, s čím souhlasím, jen proto, že někdo jiný v té věci vystupuje nejednotně, jde proti smyslu parlamentní demokracie.

Jakkoli k ní totiž patří různé taktizování a vůbec politikaření, mělo by pod všemi těmi nánosy být jediné - lidé k tomu účelu zvolení hlasují o návrzích podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Je proto správné, že se občanští demokraté rozhodli podle toho vědomí a svědomí jednat a nepopírat sami sebe ve snaze získat nějakou momentální výhodu v propagandistickém střetu.

Výhrady prezidenta k zákonům

Hned dva texty prezidenta Václava Klause se tento týden objevily v českých denících - oba svým způsobem pozoruhodné.

V textu pro středeční Hospodářské noviny prezident vypočítává důvody proč některé zákony přijaté v poslední době nepovažuje za příliš zdařilé. Jedná se přitom o zákony, které Václav Klaus podepsal.

Důležité na tom textu možná nejsou ani tak ty výhrady samotné, jako modus operandi, který prezident použil.

Umožňuje mu totiž dostát svým předvolebním slibům, podle nichž by neměl s vládou o každou předlohu bojovat, zároveň ale prezident tímto způsobem může dát najevo jistou distanci od podepsaných zákonů, a navíc přitom nemusí ke každému takovému případu vydávat zvláštní prohlášení.

Prezident vyzývá k diskusím

Zásadnější je ovšem Klausův text, který přinesla páteční Mladá fronta Dnes pod titulkem "Co dřív - svobodu, nebo dobro?" Je to opět text pozoruhodný ani ne tím, co se v něm říká, ale tím, kdo a jak to říká.

Prezident v textu vyzdvihuje význam otevřeně vedené diskuse pro existenci demokracie a dává najevo, že oceňuje lidi - jak říká - silných názorů, oproti těm, kdo podléhají podle něj módnímu přesvědčení, že tradiční ideologie jsou překonány.

Václavu Klausovi je potřeba přiznat, že se ve svém posledním textu snažil různým pokušením, které současný stav české diskuse přináší, nepodlehnout

Mezi těmi, na nichž si Klaus cení jejich názorové konsistentnosti, jmenuje i autory, které lze počítat mezi prezidentovy důsledné odpůrce - to je velkorysost, na jakou jsme u Václava Klause dosud moc zvyklí nebyli.

Zastavme se teď u těch "silných názorů", které Václav Klaus v textu obhajuje. Prezident má pravdu v tom, že slovo "přesvědčení" má poslední dobou nepříliš dobrý zvuk.

O lidech, kteří jsou o něčem přesvědčeni, se občas píše jako o svého druhu bláznech, zpozdilcích, kteří stojí v cestě "rozumnému" uspořádání věcí, tedy takovému, na němž se nakonec shodnou lidé rozumní, rozuměj takoví, kteří žádné přesvědčení nemají.

To ale neznamená, že by v Česku existoval nedostatek "silných názorů". Naopak, někdy se zdá, jako by noviny nic jiného než "silné názory" ani netiskly. Máme tím na mysli texty, které argumentaci nahrazují emocemi, výkřiky rozvedené na několik odstavců.

Svobodná výměna názorů

V podtextu prezidentova textu je cítit jistá obava o osud demokratické diskuse v Česku. Je to obava asi oprávněná.

Svobodnou výměnu názorů ovšem v současné době ani tak neohrožují totalitní manýry nositelů nějakého "jediného správného" stanoviska.

Spíš je tou hrozbou rozšířená představa, že diskuse, rovná se výměna invektiv, a ne stanovisek, která by měla dostát nějakým intelektuálním nárokům. Je to stav o to nebezpečnější, že je pro protagonisty takových diskusí docela pohodlný.

Václavu Klausovi je potřeba přiznat, že se ve svém posledním textu snažil různým pokušením, které současný stav české diskuse přináší, nepodlehnout. Vyzval k diskusi o tom, co považuje za zásadní - tedy rozporu mezi těmi, kdo - jak napovídá titulek jeho článku - kladou na první místo svobodu, a těmi, kteří chtějí vychovávat společnost k dobru.

Prezident se samozřejmě počítá mezi ty prvně jmenované. Zároveň ale připouští, že věc možná prezentuje příliš zjednodušeně. Cituje například Michaela Novaka, podle nějž svoboda ponechaná sama sobě degeneruje, a Andrewa Robsona, který říká, že společnost pro zdravý život potřebuje "hlasovací právo plus něco navíc".

Václav Klaus projevuje zájem i o tom "něčem navíc" diskutovat. Téměř to zní, jako by tak úplně nevylučoval možnost nějaké "třetí cesty".