Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Martin Hála sinolog

Z médií jsem nabyl dojmu, že českou veřejností hýbe v souvislosti s nadcházejícím vstupem do EU otázka naší těžce vybojované státní suverenity. Mně ovšem vrtá hlavou mnohem naléhavější problém: Jakou barvu bude mít můj český pas?

Přes svůj mladistvý, takřka ještě chlapecký vzhled, jsem i já vyrůstal ve stínu sovětského impéria. Na různých stupních škol jsem si odseděl dobrých deset let ruského jazyka, a složil řadu zkoušek.

Na mých jazykových schopnostech se to valně neodrazilo, silně na mě nicméně zapůsobila četba sovětských literárních děl.

Naprostý úžas ve mně například vyvolala poéma Vladimíra Majakovského, v níž básník opěvuje svůj sovětský "pasport krasnakožec". Kdesi na hraničním přechodu ho pyšně předvádí přítomným americkým a britským turistům: Čitajtě, zavidujtě, ja graždanin Savětskovo sajuza!

Nebyl jsem v té době nijak zvlášť zcestovalý, z velkého světa jsem jako většina Čechů znal leda tak NDR, tolik mi však bylo jasné, že se sovětským pasem, podobně jako s pasem československým, člověk do světa velkou díru neudělá.

To víte, začne to jeho českým - tedy diplomatickým - pasem a skončí to jeho českou imunitou

O to více na mě zapůsobil Majakovského exaltovaný patos, jeho vpravdě bohémské pohrdání praktickými problémy všedního dne. Majakovskij se běžně řadí mezi představitele socialistického realismu - já v něm však rozpoznal proponenta do té doby nepříliš známého literárního směru socialistický dadaismus.

Mnoho se od těch dob změnilo. Majakovského nahradil v osnovách Jáchym Topol, a já se vydal do širého světa vyzbrojen vínově rudým pasem mladé a demokratické České republiky. Ale jak se říká, čím více se svět mění, tím víc zůstává stále stejný.

Náš český člověk se dnes se svým krasnakožcem dostane daleko, daleko od hranic někdejší NDR, nakonec však stejně skončí někde v nějaké frontě pokorných žadatelů o vízum, převážně původem ze států, jež se v diplomatickém žargonu nepříliš diplomaticky označují jako rizikové.

Kolem proudí sebevědomí držitelé modro- a zelenokožců, spokojení a nerizikoví, přímo k přepážkám a dále svou cestou. Já žmoulám ve frontě svůj krasnakožec a tiše mumlám ruské verše. Majakovského američtí a britští turisté je však neslyší, protože už jsou dávno u výdeje zavazadel.

Než se k pásu propracuji přes různé strkanice a štemplování já, odklidí již zřízenci má nenárokovaná zavazadla kdoví kam, a já je budu další hodinu či dvě shánět po všech čertech. Inu, není kůže jako kůže. Jsou situace, kdy více než na barvě kůže záleží na barvě kůže vašeho pasu.

Tím se dostáváme zpět k zásadní otázce našeho vstupu do Evropy - jakou barvu bude mít náš kožec? Budeme na něj pět dadaistické ódy ve frontách na víza, nebo s ním budeme svobodně cestovat světem?

Nedávno jsem slyšel jednoho našeho představitele, jak se v návalu národní hrdosti tetelí nad svým českým krasnokožcem. On sám by prý vždy dával přednost cestování z českým pasem, žádný evropský cestovní doklad nepotřebuje. Zbystřil jsem - ha, Majakovskij žije! Dadaismus trvá!

Pak mi ale došlo, že dotyčný politik nejspíše necestuje jen tak s nějakým kožcem, ale s pasem diplomatickým. Na cestách je ušetřen nejenom front na víza, ale i různých dalších nepříjemností. Evropský pas skutečně nepotřebuje.

Takový politik, když o tom tak přemýšlím, nepotřebuje vlastně skoro nic. Je o něj v naší suverénní vlasti dobře postaráno! Oproštěn od světských starostí může jen nerušeně pěstovat svou národní hrdost. Tiše se vznáší ve své úřední nirváně, vysoko nad hlavami nás obyčejných, národně vlažných smrtelníků.

Takový politik je vlastně plně suverénní. Kdo ví, snad právě proto se tak obává, že o část suverenity přijde. To víte, začne to jeho českým - tedy diplomatickým - pasem a skončí to jeho českou imunitou.

Já sám ovšem takový bytostný pocit suverenity nemám. V mém malém světě mě vstup do Unie nemůže připravit ani o suverenitu, ani o imunitu. Hlavou mi vrtá úplně jiný problém - jakou barvu bude mít můj pas?