Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Říci, že politici v případě školského zákona trochu zbytečně plýtvají energií, je možná silná káva.

Prací politika je přece připravovat dobré zákony, a ten s názvem školský je navíc důležitý hned v několika ohledech - otevírá české školství novému způsobu učení, založenému na volnější práci s obsahem studia, který by měl být i formou přizpůsoben modernímu světu a propojovat poznatky z mnoha oborů.

Nově se tu také upravuje postavení škol. Není proto divu, že se politici o školský zákon tolik přou.

V tom samozřejmě není sporu. Jenže svou intezivní prací na zákoně, která se zejména u vicepremiéra Mareše podivuhodně projevuje až v posledních týdnech, dělají členové vlády dojem, že českému školství pomůže především zákon - a pak pochopitelně peníze.

O legislativních úpravách, modulech a financích toho zaznělo hodně, mnohem méně se hovoří o praktických výukových poměrech na českých školách; obrovské ticho pak zní ve chvílích, kdy se má mluvit o smyslu a roli vzdělání ve společnosti.

Českému školství by ale daleko více pomohlo, kdyby se mu ve vládě, na ministerstvu, v parlamentu konečně někdo naplno věnoval

Politik, který opravdu považuje zlepšení školství a zvýšení vzdělanosti národa za svůj prvořadý úkol, mluví o tomto problému kudy chodí. Naučené fráze o potřebě konkurenceschopnosti ve světě nestačí.

Politik, beroucí vážně svou milovanou prioritu, musí být posedlý svým úkolem, musí strhávat ostatní, přesvědčit je, že práce na lepším školství a vzdělání je prací všech, rodičů, učitelů, politiků, dětí, zprostředkovatelů zpráv.

Ze svého výsadního místa na mediální agoře pak může hlasitě zvěstovat, že vzdělanost není totéž co titul, není to vymoženost vyvolených. Nýbrž nutná podmínka k tomu, aby se česká společnost neproměnila ve stádo tupých konzumentů, kteří čas od času umějí zopakovat vzorce Pythagorovy věty, ale už ji neumějí použít, nedokážou zodpovědně posoudit volební strategie politických stran, natož aby se pídili po tom, jak prorazit vypouštěnou mediální mlhu.

V České republice se zatím takový politik-nadšenec, chcete-li tahoun, vůdce či lídr, nenašel. Školství vždy vládli úředníci, dnes tomu není jinak. Ani v dalších koaličních a opozičních stranách není vidno politika, který by kromě modelování kdečeho dělal obyčejnou, ale navýsost důležitou osvětu. Vysvětloval a horoval pro moderní neustále nový způsob vzdělávání.

Tahanice o školský zákon jsou projevem vyšší, silněji vyjádřeno virtuální politiky, která nakonec může školství pomoci, nebo také ne, jak praví oblíbený idiom politické frazeologie.

Českému školství by ale daleko více pomohlo, kdyby se mu ve vládě, na ministerstvu, v parlamentu konečně někdo naplno věnoval. Srdcem, celým tělem, nejenom ústy a prostřednictvím potištěných papírů.