Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Ingrid Strobachová filosofka a psycholožka

Na začátku roku - 7. ledna - zemřela v Paříži ve věku jednaosmdesáti let francouzská novinářka a význačná osobnost československého exilu Amber Bousoglou.

Její osud byl od počátku jaksi předurčen - matka Ruska a otec Armén ujíždějí na řecký pas před bolševiky na Západ. Amber Bousoglou se narodí roku 1923 již v Bruselu a do konce života jí zůstává zděděný řecký pas.

Opakovaně pak vyjadřuje svou příslušnost ne k jedné zemi - i když některé země jí pochopitelně přirostly k srdci víc - ale k celé Evropě. Je doma tam, kde jsou slušní lidé a hranice v Evropě jsou pro ni - navzdory železné oponě - jen formální zeměpisnou pomůckou.

V patnácti letech je po otcově smrti vykázána s matkou z Francie, kde její rodina již dlouho žila, a přijíždí do Prahy. S báječným jazykovým talentem se naučí česky k nerozeznání od rodilého Čecha - a nikdy již tento jazyk neopustí. V Čechách pak prožije necelých dvanáct let, během nichž už vezme svůj osud pevně do rukou.

Po válce začíná pracovat pro Agence France Presse, její poctivá a později i odvážná novinářská práce je po únoru rychle oceněna: komunisté ji bez ohledu na pokročilé těhotenství vyhoštují ze země, starší malá dcera a matka se za ní mohou vydat do Paříže až o hodně později.

Mnohokrát vytušila dopředu, čeho my jsme se museli často pracně dopídit

V Paříží se díky své pracovitosti, nadání a rozhledu stává ceněným expertem pro východní Evropu a Československo zvláště, protože nejen zná, ale i rozumí většině událostí v zemích východního bloku. V letech 1956-83 pracuje v Le Monde a nadále i pro AFP.

Do milované Prahy se vrací v polovině šedesátých let, kdy již její účast na oficiální francouzské návštěvě prostě nelze odmítnout. Stihne přijet ještě mnohokrát a zapsat se do dění, ale především do srdcí mnoha z těch, kdo se tehdy snažili polidštit nepolidštitelné.

Ale všeho opět do času - opětný zákaz vstupu ji zasáhl nejen politicky, ale i osobně, neboť v Praze žije s výjimkou dcer celá blízká rodina a přátelé.

Amber pak zaujatě a bez oddychu pracuje v mnoha pro-disidenstkých aktivitách, je hlavní organizační osobou významných setkání intelektuální emigrace: proslulý Franken by bez ní snad ani nebyl myslitelný, pomáhá i v časopisech, Pavlu Tigridovi či Karlovi Bartoškovi.

Konečně opět přijíždí do Prahy po listopadu osmdesát devět - a všichni cítí, že konec komunismu je i její zásluha. Když jí pak po letech Václav Havel udělí medaili "Za zásluhy", je to tedy plně v logice jejího života.

Tehdy jsem měla teprve to štěstí ji poznat a až do její smrti jsme se nerozloučily. Byla to krásná léta, která nám všem darovala: inteligentní, laskavá žena, která zároveň nešetřila přísností na ty, které milovala, která nesnesla lhostejnost, neschopnost, neochotu učit se a poučit se.

Její zkušenosti opakovaně odkrývaly naše omyly v politickém odhadu, mnohokrát vytušila dopředu, čeho my jsme se museli často pracně dopídit.

Amber výborně odhadovala lidské charaktery - jako by svým živým a ironickým pohledem pronikala za všechny ty ohrady a masky, za kterými se lidé snaží skrývat.

Zemřela 7. ledna v Paříži. Pro mnohé z nás hodně znamenala a bez ní budou naše životy chudší.