Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Houstnutí atmosféry v současné vládní koalici, které se navenek projevuje hromaděním problémových témat a sérií stále ostřejších výpadů, se nejčastěji přičítá změně na postu lidoveckého předsedy.

Miroslav Kalousek je bezpochyby daleko výraznější a ostřejší politik než jeho konsensuální předchůdce Cyril Svoboda a svou tvrdostí zcela jistě přidal na odvaze i unionistům, kteří se zatím drželi trochu zpátky.

Připsat vše na vrub Kalouskovi a jeho bezohledné průraznosti by ale nebylo spravedlivé, neboť důležitou roli tu hraje i čas.

Není přirozeně náhoda, že Kalouskova ofenzíva, následovaná unionistickou emancipací, začíná právě v roce trojích voleb, které mohou výrazně změnit nejen poměry v krajích, ale rozhodnou i o důležitých pozicích v Evropském parlamentu a mocensky stále důležitějším Senátu.

V takovém čase je dobré předvést voličům výraznou tvář, která, je-li nasazena s dostatečným předstihem, dokáže přesvědčit i v případě, že předchozí výkony za moc nestály.

Unionisté i lidovci pořád sází na Špidlu, s ním a s jeho debatním pojetím vládnutí mohou ještě leccos získat, bez něj - alespoň v této fázi politického cyklu - tratí

A už vůbec není náhoda, že právě v tomto čase dochází trpělivost i sociálním demokratům, kteří reformní politikou vlády u svých tradičních voličů příliš bodů nezískali. Brání si tak poslední symbolické bašty, jakou je například regulované nájemné.

Narůstající spory v koalici ale souvisí s během času i jinak, než jak to naznačuje volební kalendář. Koalice už má za sebou období rozkoukávání a prvních důležitých rozhodnutí, která se zhmotnila v tuctu zákonů, souhrnně nazývaných reforma veřejných financí.

Jisté dílo, které alespoň na chvíli řeší problémy veřejných rozpočtů, už má trojka za sebou, což pochopitelně uvolňuje ruce k urputnějším bitvám, při nichž se už nelze spoléhat na všeobecnou ochotu dohodnout se. Étos dohody v této situaci nahrazuje povel k napínání možností, kam až to jde.

Premiér Vladimír Špidla je této nepřízně okolností nucen pustit lidovcům a unionistům více, než si ještě na startu koaliční spolupráce myslel, aby vládu udržel ve funkčním stavu.

Zároveň ale musí přemýšlet nad tím, jak získat ztracené volební preference pro vlastní stranu a přitom všem ještě bránit předsednickou pozici v sociální demokracii.

Tomuto trojímu tlaku je Špidla vystaven už od začátku trojbarevné koaliční vlády, ale ještě nikdy nebyl tento pres tak silný jako teď. Vydrží Špidla? Ustojí toto stále nesnesitelnější napětí?

Zní to možná paradoxně, ale na tyto logické otázky ještě nedozrál čas, protože premiéra drží jeho koaliční konkurence. Ani jedna z menších koaličních stran zatím nemůže mít zájem na tom, aby Špidla padl, protože všechny další varianty - Grossova ČSSD v koalici s ODS nebo tichá dohoda s komunisty - jsou z jejich pohledu ze všech hledisek horší.

Unionisté i lidovci pořád sází na Špidlu, s ním a s jeho debatním pojetím vládnutí mohou ještě leccos získat, bez něj - alespoň v této fázi politického cyklu - tratí.