Daniel Kaiser analytik BBC

Celý případ se táhne už čtyři roky. V roce 2000 ČT v pořadu Klekánice naznačila, že ředitel Sazky Aleš Hušák podezřele nevýhodně obchodoval s akciemi a normálně referovala o tom, že jeho obchody šetří policie.

Ředitel Janeček teď nejasně mluví o to, že v reportáži se televize dopustila jakýchsi nepřesností a že by tudíž případný soud pro ni dopadl zle.

Hned se ale objevilo robustní podezření, že televize ustupuje před bohatým inzerentem, který by svou inzerci příště mohl za trest přesunout na soukromé kanály a Českou televizi finančně podusit.

Ať už to podezření platí nebo ne, už to, že mohlo vzniknout, Janečkovi ani Kavčím horám neprospěje.

Spolehnutí se na neúplatnost a nezávislost patří k nejlepším důvodům, proč veřejnoprávní médium udržovat

Že svým inzerentům občas vyjdou vstříc soukromá média, soudný člověk těžko bude popírat, stačí spíchnout si běžnou analýzu témat a reklam třeba v deníku Právo.

Hodně se loni mluvilo o nepsané dohodě mezi Mladou frontou a pořadateli Karlovarského filmového festivalu. Ty mi poskytneš komfort, já o tobě nenapíšu nic špatného.

Dělat se s takovými praktikami nedá celkem nic, ve zdravě fungující společnosti stačí, když se to o hříšnících bude vědět. Záleží pak na čtenářích a posluchačích, jestli jim zásada "padni komu padni" přijde tak důležitá, aby kvůli ní měnili návyky.

Když se ale do podezření dostane veřejnoprávní kanál, přestává to být věc soukromá.

Zrušení reklamy zvýší poplatky

Na provoz České televize povinně přispívá prakticky celá republika. Právě spolehnutí se na neúplatnost a nezávislost patří k nejlepším důvodům, proč veřejnoprávní médium udržovat.

Jestli ředitele Janečka k omluvě vede strach o peníze pro televizi nebo vědomí vlastního selhání, nemůžeme s jistotou vědět.

Nejčistším východiskem z takové nejistoty se zdá úplné zrušení reklamy, v tom případě by ale musely jít výrazně nahoru koncesionářské poplatky.

Dá se ale spolehnout na existenci tiché společenské dohody, která by vyšší poplatek umožnila? Těžko.

A koaliční strany jsou si toho zjevně vědomy. Jejich předáci se ve čtvrtek dohodli na tom, aby televizní daň, dnes 75 korun na domácnost, stoupla na 95 korun a aby reklama byla i nadále omezena na jedno procento vysílacího času.

Případ Sazka-Hušák-Janeček je každopádně dobrý důvod k diskusi: o statusu České televize, o její velikosti, fungování a financování.

Jednou a dost

Kdekdo už si toho všiml. Vnitropolitickou agendu, témata, o nichž se mluví, čím dál častěji nastolují lidovci.

Tento týden to předvedli hned třikrát: popohnali rodící se koaliční dohodu, jakým tempem uvolňovat nájmy v obecních bytech, navrhli přísnější trestní zákoník a stejně tak až po jejich příkrých reakcích si veřejnost mohla všimnout, že navržený kandidát sociální demokracie do Evropské komise Miloš Kužvart je vysoce sporný i ve vládním táboře.

Za vším samozřejmě hledej nového předsedu. Stokrát už bylo řečeno, že Miroslav Kalousek pošťuchuje Špidlu zprava, že vklouzl do stejné role, již hrál proti tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi zleva Kalouskův předchůdce a vzor Josef Lux.

Z Kalouska jde respekt

Pomáhá i příroda. Z živého Kalouska jde mnohem větší respekt nebo chcete-li strach než z jeho stranického rivala, ministra zahraničí Cyrila Svobody.

Miroslav Kalousek se zdá silnější než jeho předchůdce Cyril Svoboda

Ta část společnosti, která se politikou z profese nebo ze zájmu zabývá, je Kalouskem tak či onak fascinovaná.

Četná podezření z dob, kdy Kalousek pracoval jako ekonomický náměstek na ministerstvu obrany, jako by byla zapomenuta.

Třeba všechny ty temné dohady opravdu stojí na vodě, jenže Kalouska nikdy nikdo nepřinutil, aby se při jejich vysvětlování musel zapotit.

Obávaný Kalousek nicméně uvedl do pohybu věci ještě nedávno takřka nepředstavitelné: svými tvrdšími způsoby nutí ČSSD k ústupkům a dost efektně tak nabourává obecně sdílený předpoklad, že sociální demokracie může svoje koaliční partnery vydírat, protože má v záloze komunisty.

Zmíněná premisa výrazně ovlivnila zrod a fungování Špidlovy vlády. Unie svobody se tehdá s odkazem na hrozbu socialisticko-komunistického spojení veřejně zřekla svojí ikony Hany Marvanové.

Akceptovat na delší dobu onu premisu by přitom znamenalo dalekosáhlé změny. Jedné politické straně by bylo přiznáno právo chovat si strašáka, kterým může všechny ostatní děsit k smrti.

Tomuhle modu vivendi řekl Kalousek dost. A světě div se, alespoň zatím se zdá, že to stačí jednou.

Spolčení slabých

Někdo by možná čekal, že rostoucí potíže s malými vládními stranami sociální demokraty přimějí zapracovat na změně volebního zákona, aby od příště ti malí byli ještě menší a ti větší je tak fatálně nepotřebovali.

Premiér Špidla před nedávnem v České televizi dokonce naznačil, že ústavní komise, která provádí jakousi inventuru volebního zákona, zahýbá s parametry zákona, například s velikostí volebních obvodů.

Jeho slova měla zdánlivě jediný možný výklad: do poměrného systému se zavede pár většinových prvků.

V pátek jsme se ale dozvěděli, že všechno možná bude jinak a že to Špidla myslel právě naopak, než jak to vyznělo.

Koaliční vyjednavači směřují prý k takovým změnám, které současný volební systém, vysoce poměrný, ještě víc zpoměrní. Volební systém, tak prý zní zadání šéfů vládních stran, má co nejvíc odpovídat ústavě - a v ní se samozřejmě píše o systému poměrném.

Zprávy o připravovaných změnách na volebním zákoně si buď odporují nebo jsou tak mlhavé, že pouze vytvářejí zmatek.

Na pravidlech stojí politika

Volební pravidla jsou přitom stavbou, na níž stojí celá politika. Poměrný systém používá většina zemí západní Evropy, některé státy, například Francie nebo Španělsko, ovšem postupem času přešly na většinový nebo většinovější systém. A proč?

Protože po mnoha zkušenostech dospěly k poznání, že jejich konkrétní politické scéně poměrný systém nevyhovuje, že zbytečně tříští moc a brzdí sestavování silných vlád.

Většinový systém pomáhá vítězi a největší šanci na vítězství má v každém jednotlivém momentě vždycky jenom jeden

V České republice došli ke stejnému názoru v různých dobách, řečeno s mírnou nadsázkou, skoro všichni, jenže každý někdy jindy a většinou jen na chvíli.

Nikdy se u cedule "většinový systém" nepotkalo víc důležitých politiků najednou.

První polistopadový prezident Václav Havel propagoval smíšený systém už na začátku devadesátých let, na konci dekády pak ale napadl novelu volebního zákona s tím, že odporuje ústavnímu principu poměrného systému.

Václav Klaus objevil kouzlo většinového systému v roce 1997, když ho menší strany vyštípaly z vlády, bývalý šéf sociální demokracie Miloš Zeman o něco později, když se zdálo, že by k vládnutí potřeboval i jemu protivnou Unii svobody.

Unie svobody ostatně s většinovým volebním systémem vznikla, a než z ní voliči udělali slabou stranu, ho hlasitě propagovala.

Nikdy z toho nic nebylo, patrně proto, že většinový systém pomáhá vítězi a největší šanci na vítězství má v každém jednotlivém momentě vždycky jenom jeden.

Jestli jsme tento pátek dobře rozuměli výrokům koaličních předáků a jestli se poměrný systém stane ještě poměrnějším, aby pomáhal slabým, bude to také důkaz, co všechny tři vládní strany spojuje. Totiž tušení vlastní slabosti.