Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Daniel Kaiser analytik BBC

Instalace českého člena do Evropské komise, to měl původně být klíčový a pro jeho hybatele slastný okamžik politické sezóny.

Teď jako by se po vrcholných patrech české politiky místo slasti rozlévala hořkost. Znatelně ochladly vztahy mezi stranami koalice.

Ještě loni na podzim prý vedení vládních stran uzavřela dohodu o tom, kdo obsadí jaké místo v evropských orgánech - ČSSD jako nejdůležitější síla vlády měla celkem logicky dostat nejdůležitější místo komisaře.

Jenže lidovci mezitím vyměnili předsedu, Miroslav Kalousek se asi necítí vázán dohodami svého předchůdce, a tak lidová strana nominovala soudkyni Ivanu Janů. To bylo první vykročení ze scénáře.

Podruhé teď scénář prolomila ČSSD. Když se Vladimíru Špidlovi nepovedlo získat respektovanější kandidáty, především když mu nakonec odmítl Pavel Mertlík, začal se chovat, jako kdyby právo na komisaře znamenalo právo jmenovat si toho, kdo mě zrovna napadne. A u takového střílení od boku zase nechtějí asistovat lidovci ani unionisté.

Případ Kužvart připomíná rok staré Špidlovo trápení s výběrem prezidenta

Na Miloše Kužvarta se těžko shánějí příznivé reference. V podstatě jen premiér a dalších několik špiček ČSSD svého kandidáta mechanicky pochválí, když před sebou vidí mikrofon nebo kameru. Bokem se ale diví i řada Kužvartových kolegů z poslaneckého klubu ČSSD.

Předloni po volbách, když mu Špidla neprodloužil účast ve vládě, prý se Kužvart choval jak uražená slečna v pubertě.

Lidovci a unionisté zpochybňují Kužvartovy jazykové schopnosti, v novinářských kruzích se šušká, že na jeho chabé angličtině zkrachoval rozhovor se zpravodajem britského listu Financial Times, který je zrovna v Bruselu něco jako povinná četba.

ODS do komise navrhovala jiného ekologa, svého člena Bedřicha Moldana - byl to platonický pokus, protože ale Kužvart Moldana svého času vyhodil z ministerstva, a tenkrát proti tomu protestovali ekologičtí aktivisté prakticky v jednom šiku, byla to také příležitost připomenout si slabou Kužvartovu pozici v prostředí, z něhož původně vyšel.

Jestli jsou výhrady vůči sociálnědemokratickému kandidátu spravedlivé nebo ne, není nakonec nejdůležitější. Je z nich ale slyšet, že premiér buď nehledal, anebo nenašel člověka, který by sklízel respekt i mimo vedení jeho strany. Bylo ovšem něco takového vůbec ve Špidlových silách?

Nebylo, pokud premiér trval na předpokladu, že komisař vzejde z ČSSD, pokud neposlouchal ani svoje partnery v koalici a pokud zapomněl na slib daný v televizi šéfovi opoziční ODS Mirkovi Topolánkovi, že s ním komisaře prokonzultuje.

Případ Kužvart připomíná rok staré Špidlovo trápení s výběrem prezidenta. Není to ale jen soukromé trápení premiéra.

Dokud byla po převratu sociální demokracie v opozici, vcucávala do sebe spoustu lidí, kteří se v nových poměrech necítili dobře, nebo které nepustili do jiných part a stran. ČSSD vládne už sedmým rokem, pomalu splývá se státem a pomalu se jí otevírá i střední třída.

Ve vrchních patrech strany, kde se Špidla přehrabuje vždycky, když potřebuje obsadit důležitou funkci, ale dosud zjevně dominují lidé, kteří začali dělat kariéru ve straně ještě výlučně plebejské.