Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Příběh dvou českých dealerů, kteří byli s balíkem heroinu chyceni v Thajsku a odsouzeni k desítkám letům vězení, dospěl do fáze polovičního happy endu.

Dobrá a trpělivá práce české diplomacie, hnaná rodinami vězněných, nakonec dokázala vytáhnout oba provinilce z těžkých, životu nebezpečných podmínek. Konec ale tak šťastný být nemusí.

Jen málokdo pochybuje o tom, že oba vězni dříve či později budou chtít využít nových cest, které se jim po přesunu do českých věznic naskytly.

Tuzemské úřady sice musely uznat výši thajských trestů, ale zbytek je zcela v jejich pravomoci. Český právní řád poskytuje hned několik možností, jak odsouzeným zkrátit jejich vysoké tresty.

Kromě odpuštění třetiny sazby za dobré chování, je to především milost prezidenta republiky, o níž Radek Hanykovics a Emil Novotný bezpochyby požádají. Není důvod, proč prezidentovu schopnost moudrého soucitu nevyzkoušet.

Pokud vězni podají svou žádost o milost, bude to pro Václava Klause první velká zkouška citu pro spravedlnost

Prezident Václav Klaus nebude při posuzování jejich žádosti v lehké pozici.

Vysoké thajské tresty překračují hranici českého trestního práva, za podobný čin, jakým je pašování drog, by Novotný a Hanykovics v Česku dostali maximálně patnáct let, přičemž není vůbec jasné, zda by soud nepřihlédl k některým polehčujícím okolnostem, které thajská kultura nebere do úvahy. Přesto tato patnáctiletá hranice poskytuje prezidentovi dobré vodítko při rozhodování.

Hlava státu jen velmi těžko může přimhouřit oko nad samotným činem. Pašování drog je odsouzeníhodné a a priori, bez kontextu, jistě nesnese pardonu, i když při zkoumání zmiňované sítě souvislostí a pohnutek, které zejména Novotného k akci vedly, by se mohlo dojít i k jiným závěrům.

Na druhé straně se prezident Klaus nemůže vyhnout střetu s jistým nárokem práva, či právního systému, z něhož vyrůstá jeho prezidentský majestát. Dostát tomuto nároku a přitom nesnížit závažnost činu, to je úkol hodný skutečného prezidenta.

Nabízejí se dvě čistě počtářská řešení. Odpustit, dát milost, by se dalo velmi brzy, oba odsouzení si už odseděli půlku maximálního trestu, který by za svůj čin dostali doma, za vyučenou dostali už dost a dost.

Druhá verze nabízí milostivé propuštění po patnácti letech, v tom případě by Václav Klaus mohl případ klidně odložit pro svého nástupce nebo na své druhé volební období.

Obě početní varianty jsou korektní, průhledné, pragmaticky čisté.

Je všeobecně známo, že prezident Klaus umí počítat velmi dobře. Je ovšem také známo, že svůj úřad bere skutečně odpovědně. A je také jasné, že udělení milosti není totéž co matematika, vyplnění rovnice.

Případ dvou českých dealerů je díky médiím všeobecně dobře znám. Pokud tedy oba vězni skutečně podají svou žádost o milost, bude to pro Václava Klause první velká zkouška citu pro spravedlnost. A skvělá příležitost k tomu, aby - ač institut milosti nemiluje - podal bližší popis vlastního pojetí této prezidentské pravomoci.

Pořád přece platí, že výjimka milosti a vztah k ní je tím, co vykresluje charakter Vladaře - ať už mu říkáme král, císař nebo prezident.