Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

Poslední rozhodnutí Václava Klause koresponduje s jakýmsi rámcovým programem, který lze z prezidentových veřejných vystoupení vyčíst.

Hlava státu se domnívá, že novela zákona by způsobila nerovnováhu mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí, přičemž ta složka, která by přišla zkrátka, by byla ta zákonodárná - parlament.

Tady se dá najít návaznost na starší vyjádření Václava Klause, který jako premiér i předseda Sněmovny Ústavní soud často kritizoval jako nevolenou "třetí parlamentní komoru".

Tehdejší jeho odpůrci za Klausovými slovy naopak viděli záměr účelově odstranit překážky realizaci různých politických dohod, dosáhnout toho, aby volená reprezentace mohla rozhodovat v co nejširší oblasti a s minimem korekcí zvenčí.

Chmurný scénář, který Klaus překládá, je založen na předpokladu, že ústavní soud se zpronevěří svému poslání být strážcem ústavy

Část současné prezidentovy argumentace proti novele zákona dotváří obraz prezidenta jako ochránce státní suverenity proti zásahům zvenčí.

Nový zákon podle Václava Klause údajně umožňuje, aby vláda dosáhla změny českých zákonů na základě rozhodnutí nějaké mezinárodní inistituce přes ústavní soud a bez schválení parlamentem.

Novela totiž dává vládě, která má jinak k Ústavnímu soudu obtížný přístup, právo se na Ústavní soud obrátit tehdy, když nějaká mezinárodní instituce rozhodne v tom smyslu, že část českého právního řádu odporuje mezinárodním dohodám.

Novelu inspirovala série neúspěchů, s nimiž se Česká republika setkala u evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Někteří z těch, kteří tam se žalobami proti Česku uspěli, ovšem dříve nepochodili u tuzemského Ústavního soudu.

Tím vzniká paradoxní situace - rozhodnutí Ústavního soudu je v Česku definitivní. Pokud tedy někdo po neúspěchu v Brně vyhraje ve Štrasburku, je česká strana povinna respektovat rozhodnutí mezinárodního tribunálu.

Zároveň ale z případu nemohou plynout nějaké širší právní důsledky- ústavní soud už rozhodl a rozhodl jinak než mezinárodní. Smyslem novely tedy mělo být, aby se taková situace dala řešit prostřednictvím opětovného řízení před ústavním soudem, které by proběhlo z iniciativy vlády.

Prezidentovi se ovšem nelíbí, že mezinárodní instituce, jejichž rozhodnutí by takový proces mohlo iniciovat, jsou v navrženém zákoně definovány příliš mlhavě, což podle něj "bezpříkladně otevírá český právní řád zásahům cizích autorit".

České právo by se podle Klause stalo "zranitelným i vůči nahodilým, nekoncepčním, necitlivým a zájmům české veřejnosti odporujícím zásahům".

To jsou silná slova, veřejnost je však uvyklá tomu, že prezident taková slova používá, když se vymezuje proti ze zahraničí přicházejícím hrozbám - skutečným i fiktivním. A podle průzkumů veřejného mínění soudě se jí to docela líbí.

Znamená ale vetovaná novela skutečně tak velkou hrozbu pro státní suverenitu? Některé formulace v ní jsou možná opravdu zbytečně mlhavé, ministr spravedlnosti připouští, že některé problémy řeší polovičatě.

K prezidentově argumentaci je ale potřeba dodat, že bez parlamentu by v duchu toho vetovaného zákona bylo možné nějaké předpisy rušit, o výsadní právo zákony přijímat však poslance žádné rozhodnutí ústavního soudu ale připravit nemůže.

Navíc - chmurný scénář, který Václav Klaus ve svém odůvodnění překládá, je založen na předpokladu, že ústavní soud se jaksi zpronevěří svému poslání - být strážcem ústavy.

V prezidentově odůvodnění tedy kromě racionálních argumentů zaznívají dost možná i tóny přehnaně poplašné. Na druhou stranu, dělba moci je v demokratickém státě skutečně vážná věc a trochu důkladnější diskuse o ní těžko může někomu uškodit.